1

Ze všeho nejdřív se zamiloval do její písně.

Líbezný hlas píšťaly ho k sobě volal, jako jemná ruka ho vedl lesem, dokud se ke zpěvu flétny nepřidala bublavá melodie řeky, sbor žab a hukot křídel vážek. A tam, v lůně přírody, mladá žena. Ta nejkrásnější, jakou kdy viděl.

Vlasy rudé jako oheň, pleť bílá a jemná jako smetana, oči barvy jasného nebe a jiskřivé jako vodní hladina. Usazená v trávě, bosé nohy překřížené v kotnících, položené na mechem porostlém kameni. Odvrátil zrak od vyhrnuté sukně, odhalující měkkou oblost jejích stehen.

Hudba se vytratila jako vánek. Rusovláska na něj pohlédla bez špetku studu, naopak, ve tváři jí hrál rozverný úsměv. „Snad by ses nestyděl? Pojď blíž,“ vyzvala ho a on nemohl jinak než uposlechnout.

Nespoutaný, a přeci se podvolující se od té doby každému jejímu úsměvu a pohlazení, každé zvonivé hraně jejího smíchu, kterými vyplňovala ticho, když se na ni moc dlouho obdivně díval nebo vískal její dlouhé vlasy. Každé setkání požehnáním, ukradené chvíle jen pro ně dva, pro hudbu, jíž komunikovali beze slov. Vyprávěla mu o svém životě a on jí ukazoval svět. Tiskli se k sobě a víčka se jim chvěla stejně jako dech. Každá návštěva šťastnější než ta předchozí.