Snopek sušené pšenice je symbolickou obětí toho nejlepšího ze sklizně, znázorňuje koloběh života, představuje předky a v zimě (zejména o zimním slunovratu – Kračunu) jim nabízí útočiště v lidských obydlích, je pozváním ke společnému slavení a žádostí o požehnání zdravím, bohatstvím, klidem... Je vázán tak, aby připomínal větve, kmen a kořeny stromu života, čímž upozorňujeme na naše spojení se třemi světy Pravem, Javem a Navem. Tradičně se vyráběl z posledního snopu sklizně, byl obřadně sžat, svázán rudou pentlí, ozdoben kalinou a „napojen“ pivem či vínem. Aranžuje se do rohu pokutí až při zimním slunovratu, do té doby je skryt v komoře.

Kupadla, Kupadelné svátky nebo jednoduše Kupalo jsou slavností letního slunovratu, a připadají tak na 21. června. Jedná se o oslavu slunce, životní síly, lásky a smyslnosti.

Skrze různé magické rituály se při Kupadlech zajišťuje bohatá úroda a plodnost, ať už země, zvířat či lidí; dochází také k rituální očistě při přeskoku přes oheň nebo koupele v přírodních vodách. Koupelemi se zajišťuje zemi vláha, zapalováním ohňů zase teplo a sexuální nezávazností plodnost země. Oblíbené je také věštění manželských svazků nebo námluvy, a to tradice spojené s věnci nebo kapradinovým květem. Tančí se a zpívá kolem ohňů, zejména pak o svazku bratra a sestry (ohně a vody, Kupala a Kostromy). Jako při mnoha jiných svátcích, i při Kupadlech se vzdává pocta zemřelým předkům a jedná se o čas, kdy jsou hranice mezi světy ztenčeny.

Hledá se kapradinový květ, tato doba je ale skvělým časem pro sběr bylin obecně, neb jsou naplněny magií, která posiluje jejich účinky i měsíce poté, co jsou sebrány a usušeny nebo jinak zpracovány.

Typickým kupadelním pokrmem je pražmo.

Při Kupadlech se oslavují a vzývají tito bohové: Dažboh, Svarog, Simargl, Lada, Živa, Kostroma a Kupalo.

Pokuť je domácí oltář, police umístěná do východního rohu místnosti nad stolem s rohovou lavicí. Uctívají se zde nejen bohové, ale také předci, démoni domova nebo přírodních sil. 

Je zdoben rušnykem, obrázky či drobnými soškami uctívaných postav, rostlinami a malovanými vejci. Umisťuje se na něj také léčivá voda, svíčky hromnyce a obětiny, zejména nápoje a pokrmy, a amulety a různé magické nástroje.

Kdysi se každý návštěvník domu nejprve poklonil pokuti, než promluvil na obyvatele domu. Probíhá zde také první obřad začlenění novorozeněte do rodiny – předkům se nabídla obilná kaše a s dítětem se třikrát obešel stůl pod oltářem. Podobně se do rodiny přijímají také novomanželé, které jsou při svatební hostině symbolicky usazení v rohu přímo pod pokutěm.

Pod pokutěm má být klid. Hádky nebo užívání vulgárního jazyka pod oltářem přináší celému domovu neštěstí.

Po smrti obyvatele domu se na pokuť po dobu čtyřiceti dní přináší obětina v podobě obilné kaše na památku zemřelého a k ulevení přechodu do Navu. 

Pysanky a krašanky jsou zdobená vejce, každé má ale trochu jiný účel a vzhled.

Krašanky jsou vejce obarvená jednou barvou, která se později sní. Jsou naplněná silou slunce a jejich skořápky se v den jarní rovnodennosti posílají po řece do Navu, aby tam alespoň jednou v roce zavládlo slunce. Tradičně se barví v cibulových slupkách, které jim dávají sytou barvu terakoty, mohou se ale používat i jiná přírodní barviva.

Pysanky se tvoří složitými vzory (symboly zdraví, bohatství, lásky, štěstí a ochrany) a stávají se z nich magické amulety. Zdobí se voskem tradičními symboly, nevaří se ani nejí a jejich výroba spadá opět k jarní rovnodennosti. Slovo pysanky vychází z výrazu pysaty – psát, jedinec tak pomocí symbolů a vzorů vypisuje na skořápku svá přání a touhy. V případě, že by se pysanka rozbila, není radno její skořápky jen tak vyhodi, aby jejich kouzelné moci nezneučil někdo, kdo nám nepřeje štěstí. Vhoďte je do tekoucí vody nebo spalte. Pysanky jsou vhodným darem pro své blízké, které chceme ochránit nebo jim popřát štěstí a blahobyt. Umisťovaly se také na rakve zesnulých, v případě alatyrských pohřbů se pálí společně s těly zemřelých a mísí se s jejich popelem.

Věnce jsou důležitou součástí kupadelních oslav. V základu je tvoří svázané dlouhé stonky pelyňku černobýlu, který zajišťuje ochranu před netvory noci, doplněné nejrůznějším býlím jako například chrpou, třezalkou nebo vlčím mákem. Tradičně je nosí nezadané dívky na hlavě a chlapci kolem pasu, v současnosti to ale není pravidlem.

Užívají se při nejrůznějších způsobech věštění – a to o lásce a manželství – nebo při námluvách. V Alatyru je nejčastějším způsobem věštby je pustit věnec po vodě a sledovat jeho pohyb. Pokud se potopí, pravděpodobně se láska v průběhu následujícího roku neobjeví. Druhá partie může při těchto divinacích projevit svůj zájem tím, že věnec chytí a přinese osobě, která jej prve vypustila. Přijmutí věnce prakticky značí zasnoubení.

Dalším, pro obyvatele Alatyru spíš historickým způsobem věštění, je pak rozestavění dívek do kruhu s jednou uprostřed, symbolicky nazývanou Kostroma. Ta má oči zavázané a poslepu rozdává věnce dívkám tančícím dokola kolem ní. Čerstvé věnce značí brzký příchod šťastné lásky, zatímco uvadlé lásku nešťastnou nebo její pozdní příchod. Když jsou všechny věnce rozdané a páska přes oči stržena, dívky se rozutečou. Kterou Kostroma chytí, tu do roka svatba nečeká.

Symbolicky – i prakticky – se může pár zasnoubit, když se ze svého hledání kapradinového květu vrátí chlapec s dívčiným věncem na hlavě. V případě stejnopohlavních párů se ustálila tradice vyměňování věnců.

Věnce se používají také k uctění památky zemřelých (jsou podloženy dřevěným prkénkem a do středu umístěna svíce a poté se vypustí po vodě) nebo k symbolickému vypuštění starostí, bolesti a trápení (věnce se pouští po vodě s konkrétní myšlenkou, od které se chce osoba osvobodit – pokud je ona myšlenka dostatečně těžká a člověk připraven k tomu jít dál bez ní, věnec se potopí).

Kapradinový květ je magická bylina, která kvete jen jednou v roce, a to za noci letního slunovratu, než se opět uzavře a zvadne. Vypadá jako zlatá, zářící hvězda se středem připomínajícím rudé oko. Kvete krátce, v nejtemnější a nejmagičtější části lesa, což s sebou potenciálnímu hledači staví do cesty různá nebezpečenství, od neznámého terénu po roztodivné démony a bestie. Nalézt, natož získat tento kouzelný květ je obtížným úkolem, při kterém člověk riskuje vlastní život. Aby démony – nebo alespoň některé z nich – odehnal, měl by při sobě mít lodyhu pelyňku černobýlu nebo se potřít olejem ze jmenované rostliny.

Stojí získání květu za možné zaplacení ceny nejvyšší? Podle pověstí disponuje květ nejrůznějšími magickými schopnostmi. Podle některých plní přání, podle jiných člověku přinese ochranu nebo neskutečné bohatství, o které se však nesmí podělit, jinak se rozplyne; jindy zase odemyká každý zámek nebo po pozření dá člověku schopnost dorozumívat se řečí zvířat. Kde tedy leží pravda? V podstatě ve všem – kapradinový květ plní přání, ale stanovuje si také vlastní podmínky. Kdo se pro květ vydá ze sobeckých účelů, bude požehnán i proklet zároveň, většinou do takové míry, kdy prokletí převáží nad požehnáním.

Hledání kapradinového květu může mít ovšem dvojí význam. Kdysi, když manželství domlouvali za své potomky rodiče, využívaly páry této záminky coby zásnub, aby se z dohody rodičů vyvlékly. Dvojice spolu odešla do lesa a když se vrátila, chlapec s dívčiným věncem na hlavě, považoval se pár za zasnoubený.

Oheň je důležitou součástí slovanské kultury. Ve svatyni se například udržuje věčný oheň, který symbolicky propojuje Jav s ostatními sférami skrze Simargla, božského poslíčka. Do ohňů se vhazují obětiny a má očistnou funkci. V polobožských táborech se pohřbívá žehem, aby se zamezilo návratu duše do fyzické schránky, kdyby mělo dojít ke zrození démona. Kromě toho je oheň ale také důležitý při nejrůznějších slavnostech.

Kupadla: Oheň je společně s vodou ústředním elementem slavnosti letního slunovratu. Nejprve se zapálí tři menší ohně, z nichž se poté loučemi zapálí oheň ústřední, u kterého Žrec pronáší modlitby a vede rituál. Kolem tohoto ústředního ohně se tančí a zpívá a v průběhu noci se přeskakuje z několika různých důvodů. Pokud jej člověk přeskočí sám, symbolicky se tak očišťuje, zatímco přeskok s někým může mnohé prozradit o budoucnosti jejich vztahu. Zvládne-li dvojice přeskočit ruku v ruce, pravděpodobně je čekají roky pevného a šťastného vztahu a v případě páru se takový počin může považovat za požehnání jejich budoucího svazku, rozdělí-li se však, může je čekat situace, kvůli které se jejich cesty rozejdou. Tento ústřední oheň nesmí vyhasnout až do rozbřesku dalšího dne.

Pražmo, pražma nebo také brašno. Jedná se o vydatný pokrm z praženého obilí (většinou z ječmene), bohatý na bílkoviny a vitamíny, a tak se v minulosti nejedl pouze při obřadních rituálech, ale také v období před sklizní, kdy se připravovalo z nedozrálých zrn. Příprava trvá i několik dní – zrna je nejdříve nutno nechat přes noc nabobtnat ve vodě a poté se nechávají ještě další dva dny v obměňované vodě fermentovat, dokud nezačnou klíčit. Poté se zrna pomalu praží na pánvi na másle, dokud nezměknou. Mohou se podávat naslano se solí a pepřem (nebo také se zelím a bylinkami), ale i nasladko s medem.

Rušnyk je obřadní plátno, bohatě vyšité obřadními symboly (nebo je s nimi již utkané). Věší se po stěnách, ale hlavně nad pokutě, a to ten nejkrásnější a nejdelší, aby se duchové předků měli do čeho zahalit. Aranžuje se jako stan nebo záclonka nad oltář.