Yan Fei
Základní informace:
Božský rodič
Striboh
Datum narození
1. Předzima 2003
Třída
Žádná
Postavení
Nováček
Vzhled:
Yan na sebe neupoutá pozornost výškou nebo postavou, ale spíš svou přímou energií, která se odráží v každém jejím kroku i rozhodnutí.
Je to 19letá dívka, která měří asi 162 centimetrů, působí drobně, ale ne křehce. Její držení těla bývá vzpřímené, pohyby kontrolované, jako by nikdy nedělala nic zbytečně. Nevyzařuje autoritu navenek, ale spíš pocit, že ví víc, než říká, a že to tak má být.
Vlasy má kaštanově hnědé, rovné a jemné, sahající těsně pod lopatky. Málokdy je však nosí volně rozpuštěné, spíš je stahuje do jednoduchého culíku. Obličej má pravidelný, s měkkými liniemi a jemným nánosem make-upu. Její oči jsou oříškové barvy, výraz vyrovnaný, zřídka emotivní. Když se usměje, byť jen letmo, je v tom nečekané teplo. Nepůsobí křehce, ani tvrdě. Klid v ní je skutečný, ne však nutně stálý. Ve chvílích samoty je zřetelná její druhá stránka – zádumčivý melancholismus, který prozrazuje, že ne všechno v ní je srovnané tak, jak se navenek zdá. V přítomnosti ostatních tuto svou stránku obvykle nedává tolik najevo.
Pleť má světlou, bez výrazných znamének nebo jizev, až na jednu jedinou… Tato jizva se nachází na boční straně pravé ruky a táhne se od ramene až po začátek zápěstí. Svým větvením je nápadně podobná jizvám po zásahu bleskem, a přestože vznikla za bouřkového počasí, vypráví trochu jiný příběh, který Yan s kapkou důvěry možná i sdělí.
Její styl oblékání je praktický, ale upravený – jednoduché střihy, neutrální barvy, žádná loga ani okázalé doplňky. V jejím šatníku převládá černá, béžová a tmavě modrá – oblečení, které neodvádí pozornost, ale působí čistě a záměrně.
Rodina:
Matka: Fei Jia (původem z číny) – milovaná matka, která zemřela v kóma v nemocnici v průběhu puberty Yan. Její smrt nesla těžce a ještě hůř se s ní smiřovala.
Otec: Fei Zhen (původem z Korei) – nikdy se o rodinu příliš nezajímal. Jeho práce pro něj znamenala všechno, po hospitalizaci své ženy zpřetrhal veškeré kontakty. Dle Yan byl a bude vždycky jenom podělaným poldou, je ale dost možné, že o jejích pletkách se Sombrou věděl a možná ji i částečně kryl.
Kamarád: Noah – Spolubydlící na koleji a nerd, který byl skvělý ve všech vědních oborech včetně technologie. Několikrát Yan pomohl s technickým vylepšením motorky a několikrát jí vytáhl z jejích problémů. Na žádné ze známých škál by nedokázala vyčíslit, jak moc mu je vděčná.
Minulost:
Kdy se všechno převrátilo naruby, změnilo a dalo tak nějak do pohybu, bylo zhruba v půlce jejího života. Bylo by příliš hezké i těžké nevnímat a zapomenout na ten den, ze kterého se záhy stala záchranná akce. O to překvapivější bylo, když místo zaparkované stříbrné Kie stál před jejich domem sanitní vůz a před ním na lůžku v rukou dvou lékařů položené bezvládné tělo její matky.
Diagnóza – nejdřív jen ztráta vědomí nevinným pádem ze schodů, pak meningitida a kóma, z něhož se už neprobrala.
Lék? Žádný nebyl, a časem nebyl ani dostatečně milující otec, který by chtěl pokračovat v placení léčebných výloh. Tak se Yan postarala sama.
Našla si dvě příležitostné práce – jako asistentka v nahrávacím studiu a jako kurýrka s pizzou v kufru svého motocyklu, krásky, kterou někdo znovu uvedl v provoz společně s Noahem.
Nějakou dobu to tak zvládala táhnout, jakkoli byl její časový rozvrh poměrně plný. Pak ale léčebné výlohy začaly být příliš vysoké a Yan začínala přemýšlet o dalším možném způsobu příjmu, který by jí pomohl je zaplatit a možná i trochu pozvednout její životní úroveň o něco výš.
Proto bylo to dilema, které ji pronásledovalo téměř každou noc, jak v myšlenkách, tak i ve snění... když se jí jednoho dne konečně naskytla příležitost – byť trochu ilegální, ale mohla být jejím východiskem.
Sombra. Černá pozvánka pro každého, kdo mohl a chtěl. Ona to potřebovala.
Ve skutečnosti šlo o profláklou organizaci pouličních jezdců, kteří se pohybovali v noci a hráli o nejvyšší odměnu nejrychlejšího jezdce. Problémy se zákony a policií nebyly ničím novým, přestože jediné zákony, které opravdu porušovali, byly překročení rychlosti v málo frekventovaných částech města a noční hluk. Kdo se staral o ohrožení, když šlo o peníze? Nehody mezi obyvateli se nestávaly, pokud věděla, nebo se jen příliš dobře tutlaly. Byla odhodlaná to zkusit... což samozřejmě vyžadovalo i lepší motor.
S jeho vynalézavostí Noah a jeho technickými znalostmi její motocykl vylepšili v ještě lepší mašinku. Yan se zúčastnila.
Vyhrávala, prohrávala... nemělo to smysl, pokud nemohla být první. Naštěstí měla jeden kontakt i úspory, které byla ochotná riskovat pro novější a lepší model.
Vyplatilo se to.
Pár závodů a Yan získala obnos, který byl dostačující na zajištění zdravotních výloh její matky i na lepší život jí samotné.
Na chvíli se věci konečně tvářily dobře, ale bylo by to příliš zbožné přání a příliš hezká pohádka, kdyby to tak mohlo přetrvat a stálo to jen jeden pitomý telefonát z nemocnice, aby se všechno znovu zhroutilo jako domeček z karet.
Jia zemřela. Její mozek přestal vykazovat aktivitu. Její matka nechala Yan samotnou…
Potřebovala to ze sebe vykřičet, něco rozbít, udusit všechny emoce jakoukoliv flaškou, která jí přišla pod ruku. Udělala to všechno naráz v tom nejhorším pajzlu ve městě, v jakém mohla, a ještě k tomu ksicht, který se jí zrovna dostal pod pěst, nemohl patřit nikomu jinému než rozmazlenému synátorovi jednoho z největších místních gangů. V té situaci se dvakrát nerozmýšlela a udělala to nejlepší, co mohla – vzala roha, napůl opilá, na svém motocyklu. A dle dalších zvuků motoru na něj nenasedla sama.
Pronásledovali ji až k okraji města, mimo to, že její zmatená mysl nepoznávala polovinu uliček, jí taky bylo jasné, že se domů hned tak snadno a rychle nedostane. Kam se za to dostala rychle, byl strmý okraj města. Nebezpečná silnice vysekaná do skal, klikatící se podél útesů. Zatáčka. Ostrá, jako kdyby ji někdo vyřízl skalpelem. Přibrzdila. Pozdě.
Motorka uklouzla, pneumatiky se smýkly po vlhkém asfaltu, a než si stihla uvědomit, co se děje, byla mimo něj. Doslova.
Probrala se jen o pár chvil později po svém pádu. Svítalo. Rozbitá motorka ležela několik metrů od ní. Yan netušila, co se právě stalo. Co ji na zlomek vteřiny udrželo ve vzduchu. Neznala to a ten moment si nepamatovala dost jasně, co si ale jasně pamatovala, bylo to, že definitivně z té výšky spadla a že by nyní měla být domlácená přinejmenším stejně jako její motorka zabořená opodál. Tělo ji bolelo příšerně, ale kromě pár škrábanců a dotrhaného oblečení na sobě nic vážného nezaznamenala. Zvláštní a těžko uvěřitelné…
Yan nevěděla, že tím momentem v sobě probudila skrytý dar Striboha a že onen pád v poslední chvíli zpomalila ona sama.
Po pohřbu, který proběhl jen pár dní po té, by se nad tím ani nepozastavila. Naštěstí, nebo možná bohužel, to nebyla poslední divná věc, která se v jejím životě začala dít.
Nejprve měla za to, že pouze halucinuje únavou, stresem. V davu vídala muže, který v ní vyvolával cizí a přitom blízký pocit. Zvuky se zvláštně zdály ostřejší, a pak, zlatým hřebíčkem, byl onen dopis, který výjimečně nepocházel od Sombry. Pozvánka, která jí nabízela vysvětlení, a kterou Yan beze slov odhodila do krbu jako kus nezajímavého článku novin. Bozi... Polobozi nepotřebovali ji a ona nepotřebovala zase je. A hlavně tomu všemu nevěřila.
Spletité nitě osudu však našly cestu i k Yan, když v nestřežené a osamocené chvíli si ji našel hlas, patřící ptačí bytosti, která nepatřila tomuto světu. Utekla by, střílela by, možná by se zkusila ukrýt, a stejně nakonec skončila v drápech toho stvoření a v táboře, kam údajně měla patřit.
Mazlíček:
Nemá.