top of page
Nisha Shrestha
0c91dade2f86a56b82d3654e6d628b5f.jpg

Základní informace:

Božský rodič

Veles

Datum narození

2. Předzima 2005

Třída

Žádná

Postavení

Nováček

Vzhled:

Tato mladá dívka vás pravděpodobně zaujme už na první pohled svým lehce exotickým vzhledem. Její pleť je snědé barvy, ostatně celý svůj život prožila v Pákistánu. Své dlouhé havraní vlasy nosí nejčastěji rozpuštěné – anebo, když tančí, to si je sváže do volného copu. Její výška sice odpovídá průměru zhruba (167 cm), ale z toho si ona nic nedělá. Je štíhlé atletické postavy. Chůzi má ladnou. Ruce – a celkově většinu svého těla má pokrytou různě velkými jizvičkami. O jejich původu se však nikomu moc nezmiňuje.

Tetování? Žádné. Piercingy? Kromě propíchnutých uších, taky žádné.

A co obvykle nosí? To je dost různé. Kdyby si měla vybrat jeden jediný outfit ve kterém by chodila do konce života tak by to byly „BOHO“ kalhoty a k nim nějaké uplé jednobarevné tričko. Šperky moc nenosí, i když si tajně přeje zlatý helix do ucha. Celkově zlatá a tmavě modrá - popřípadě pastelově zelené jsou její top strop barvy, které jí ze všeho nejvíc sedí. Proto ji taky zrovna v nich můžete potkat nejčastěji.

Ještě taková malá zajímavost, co se jejího vzhledu týče. Nelze to vidět na první pohled. Ani na druhé, ba ani ne na třetí.

Nish má rozeklaný jazyk. Nejde o módní výstřelek, žádný úmyslný zákrok. Nikdo neví, jak se to stalo. Ani lékaři si s tím nevědí rady. Když byla malá, udělali spoustu vyšetření, ale nenašli žádné logické vysvětlení. Nakonec se to nechalo být – a Nish? Ta si z toho nedělá těžkou hlavu. Naopak.

Rodina:

Ishwari Shrestha - matka

Abdul Shrestha - otec

Rizwan, Zayn, Majeed, Kumail, Dáwúd, Isman, Khalid Shrestha - její bratři

Minulost:

Nish se narodila do početné rodiny. Byla nejstarší z osmi sourozenců — a zároveň jediná dcera.
Už to samo o sobě předurčilo její roli. Rodiče na ni kladli obrovské nároky. Jako nejstarší přece měla být ta rozumná. Zodpovědná, mít dobré známky ve škole. Jako nejstarší by měla být příkladem jejím mladším sourozencům. Už od velmi mladého věku se musela umět o sebe postarat. A ne jenom o sebe, ale i o domácnost a o své sourozence. Uklízet, vařit, mýt nádobí. Zatímco její bratři si venku bezstarostně hráli s autíčky, ona musela pobíhat s hadrem v ruce a utírala prach anebo drhnout podlahu. Školu navštěvovala pouze do devíti let. Hned co ukončila „základní cyklus“ – taková obdoba našeho prvního stupně, aby se naučila číst a psát.

Vzala si jí její máma do domácího učení. Ta zní chtěla udělat „správnou ženu“. Naučit ji, jak se neptat. Jak být tichá. Jak neodporovat.

Nish to nenáviděla. Každou sekundu. Ale mlčet nepřestala. Rok od roku bylo horší a horší. Když jí bylo jedenáct let, přišly první rány. Nejprve pár facek takříkajíc „na pamětnou.“ Později to byly pásky, vařečky, vlastně všechno, co přišlo pod ruku… Pak už ani nemělo moc smysl odporovat. Naučila se být potichu. Naučila se neukazovat bolest. Naučila se přežít. To všechno vydržela do svých třinácti let. Tehdy se zase strašně moc doma pohádala. Už nevěděla jak z této bezvýchodné situace ven. Proto začala plánovat útěk.
Týdny si postupně schovávala zbytky jídla do staré krabice, kterou našla pod postelí. Ztvrdlý zbytek chleba, pár jablek, sušené datle. Moc toho neměla. Věděla však, že musí být opatrná. Kdyby si toho její bratři všimli...

No, nechtěla ani nad tím přemýšlet. Podařilo se jí ještě někde vyhrabat starý batoh, z dob, kdy chodila do školy. Do kterého si schovala pár praktických věcí, jako třeba kapesní nožík, náplasti, lanko.

A pak přišla ta noc. Byla to chladná prosincová noc. Vstala. Vzala si všechny své věci. Jídlo si z krabice opatrně přesypala do batohu. Na chvíli se ještě podívala na spící sourozence. Srdce jí bušilo. Zhluboka se nadechla. Otevřela. A aniž by se ohlédla, udělala první krok do noci...

Ne, že by teda věděla, kam přesně chce jít. Došla na opuštěnou dřevěnou autobusovou zastávku. Tam byla na velké tabuli vypsána města, kam to jede. Nish věděla co musí udělat. Vzala do ruky kámen. Hodila.

Kámen narazil do nápisu Islámábád. Hlavní město. Bylo rozhodnuto. Věděla, že Islámábád leží na sever od Chat Sultanu. Tak se vydala na cestu. Cestou se jí podařilo stopnout auto. Řidič jí dokonce nechal u sebe dvě noci přespat. Pak se ale musela vydat po své vlastní cestě.

Jako první den se rozhodla vydat po různých památkách. Ostatně v hlavním městě byla poprvé. Rozhodla se jako první navštívit Faisalovu mešitu.

U Faisalovy mešity potkala jeho. Mladého zhruba dvaadvacetiletého Pákistánce. Fatima. Zpíval a u toho hrál na tamburínu. Jeho hlas jí očaroval. Slovo dalo slovo a sám Fatima se jí nabídl, jestli s ním nechce začít vystupovat. Ona souhlasila.

Evidentně to zapůsobilo, jelikož za pouhých pár dní si ona i Fatima vydělali tolik peněz, kolik ještě ani jeden z nich neviděl. Oba dva se postupně začali zlepšovat. Dokonce si za pár měsíců mohli pronajmout i malý společný podkrovní byt. Nebylo to nic extra, ale pro začátek to stačilo. Takhle to spolu táhli pár let. On zpíval a hrál. Ona tančila. Čím však byla Nish starší, tím více se vztah mezi nimi začal komplikovat. Fatima jí postupně dával méně a méně peněz z toho co si vydělali, i když byli mezi sebou domluvení, že ona dostane 20 %, což i tak bylo narozdíl od toho co měl Fatima málo. Fatima zase kritizoval to, jak vystupuje. Podle něj měla Nish víc cvičit.

A tak, když se Nish jednoho krásného dne vrátila z ranního běhu našla jejich společný byt prázdný... Doslova prázdný. Zůstaly pouze holé zdi. A po jejím „kolegovi“? Nebylo nikde ani památky. Nish nemusela být nějak zvlášť chytrá, aby jí došlo, co se stalo. Fatima utekl. Normálně, jako srab vzal nohy na ramena.

Upřímně? Nish myslela, že ho zabije.

Najednou totiž přišla zase o všechno. O byt, peníze a o osobu, na které jí i přes všechny ty hádky záleželo. Všechno, co tak pracně vybudovala, bylo pryč. Zhroutila se. Několikrát. Cítila strašno bezmoc. Pak přišel vztek. Už to nebyl vztek jen na Fatimu. Byl to vztek na všechny.

Když se po několika hodinách, plných slz rozhodla zase kriticky přemýšlet. Neměla kde spát. Jídlo taky neměla. Dala si rychle pět a pět dohromady. Nezbylo jí nic jiného než krást.

Jako svojí první oběť si vyhlídla mladého, celkem luxusně oblečeného muže, kterému vyčuhovala z kapsy jeho peněženka. Nervózně si zkousla ret. Tohle byla její chvíle. Opatrně k němu přešla. Ruce se jí potily. Už mu po té peněžence šahala...

Když v tom jí ten muž pevně chytl za ruku. Podařilo se jí, ho nějak kopnout a vysmeknout se z jeho pevného sevření. Muž, ale začal křičet. „Zlodějka! Chyťte jí!“ Dala se na útěk. Takhle rychle snad ještě nikdy neběžela. Pořád jí však byl někdo v patách, doháněl jí. Když v tom najednou. TMA!

Totální černota před očima. Ze které si Nish nic nepamatovala. Pravda byla taková, že se jí podařilo se poprvé proměnit v hada. V malého tmavě zeleného hada. A tím se jí podařilo setřást její pronásledovatele.

Co si Nish, ale dobře pamatovala byla šílená bolest hlavy, která se po tom všem spustila. Ret měla kompletně zakrvácený a všude měla škrábance. Nedokázala si to logicky vysvětlovat. Následující tři dny byly pro ni peklo. Zvracela, byla slabá a celkově jí nebylo dobře. Jedno pozitivní to však mělo. Z polo plesnivé krabice od bot k ní vylezla malá žluto-modrá užovka. Nish se jí zželelo. Nikdy nepatřila mezi milovníky zvířat, ale na hady si vždycky potrpěla. A tak se tato malá užovka stala v posledních pár dnech její novou společnicí. Pojmenovala si jí Chamak (třpytka).

Čtvrtý den, když už měla dost energie na to, aby zvládla nějak normálně fungovat se stala taková zvláštní věc. Nedokázala si to moc racionálně vysvětlit, ale spatřila bílého koně s dopisem, kde bylo něco o nějakém táboře. Moc jí to nedávalo smysl - myslela si, že asi musela být ve snu, a proto nabídku odmítla. O dva dny později, šestý den, zažila další ještě víc podivnou věc. Byla to mladá žena, alespoň z půlky, tím si byla Nish jistá. Nad tou druhou půlkou jejího těla však silně pochybovala. Vypadalo to… Jako pták? Minimálně to mělo místo rukou křídla a místo nohou pařáty. Než se stihla jakkoliv vzpamatovat ta věc jí chytla za její mikinu a vzlétla s ní do vzduchu.

Mazlíček:

Tohle malé mládě užovky vás zaujme na první už jen jeho netradiční barvou. Žluto-oranžovo-modrá opravdu nepatří pro hada mezi typické barvy. A ač by svým zbarvením mohla na první dobrou působit nebezpečně opak je pravdou. Chamak nebývá nijak agresivní, ale v krajním případě se může stát, že vás při špatné manipulaci, nebo pokud se cítí ohrožena, kousne. Nebojte! Její kousnutí není životu nebezpečné! Jenom to trochu bolí! Momentálně je však Chamak docela dost ve stresu, takže ani sama Nish nedoporučuje si ji k sobě brát. Přeci jen v rámci jednoho týdne skončit na ulici v hnusné plesnivé krabici od bot, být nalezena mladou Pákistánkou a společně s ní být převezena onou létající „věcí“, není zrovna pro Chamak málo.

Stránky jsou majetkem Admina a hráčů, kteří se na tvorbě podíleli. Veškeré texty a grafika jsou vlastní, ilustrace a fotografie patří jejich tvůrcům. 

© Alatyr tRPG 2020–2023 . Proudly created with Wix.com

bottom of page