Perseus Xerxes Simić
Základní informace:
Božský rodič
Mokoš
Datum narození
1. Polétí 2004
Třída
Žádná
Postavení
Nováček
Vzhled:
Extravagantní. Tohle slovo jednoduše shrnuje jakýkoliv první dojem, jež Perseus zanechá. Od shora až dolů, od bílých kadeří po špičky bot, zaručeně přitáhne pozornost. Výrazné, světle šedé oči, takřka alabastrová pokožka, dokonale zvládnutý styling viktoriánského upíra. Působí bledě, nezdravě s tou kůži postrádající barvu, nosící oblečení vymykající se standardní módě, s hromadou různých cetek i hodnotných šperků. Z toho přezíravého pohledu občas až číší chladná arogance, dokonalé držení těla, gesta prováděná s naučenou precizností a skvělý hraný výraz rodilého snoba. Úzké prsty si namotávají dlouhé kadeře, přičemž ze rtů sklouzává úsměv potměšilé radosti, načež jako by nehleděl na vás, ale do vás. Právě pohled plný přezíravosti, jakéhosi nevyřčeného pohrdání i odtažitosti provokuje spolehlivě mnoho jedinců. Už jen rozhovor s tímto rodilým Srbem zanechává pachuť malosti, méněcennosti, kdy on nemusí ani pořádně hnout brvou, přesto po zádech protistraně přejede nepříjemný pocit nicotnosti, pokaždé když hne, byť jen jedinou brvou.
Výškou 181 cm pouze mírně zaostává za průměrem své Balkánské země. Po nezáviděníhodném otci naštěstí podědil velmi skromné množství vzhledových rysů. I tu zbývající menšinu však mladík zvládne maskovat, či eliminovat, vytvářející tak kategorii spíše sám pro sebe. Jediné zachované znamení představuje mateřské znamínku na pravé straně podbřišku, vcelku úctyhodných rozměrů. To však zůstává strategicky skryto světu, připomínající svým zjevem rozpitého křižáka. Určitě ho nezastihnete v žádném běžném oblečení, nedej bože v teplákách nebo vytahaném tričku. Striktně udržuje úroveň toho, že nesmí zanedbávat svoji udržovanou auru vyšší společnosti. Tu hru ho extrémně baví hrát, proto také za všech situací zachovává dekórum i kdybyste ho hodlali sežrat, či vyzvat k tanci. Vždy tak stojí čelem, hledíc zpříma, vyhlížející zvláštním způsobem fascinujícně jako i děsivě.
Rodina:
Dragan Simić – Srbský bohém, malíř jistých, ovšem nikoliv mistrovských kvalit, především však velký milovník absintu, jehož dny občasně splývaly v alkoholovém deliriu. Jeho múza přicházela vždy se zvyšující se hladinkou v krvi, kdy reflektovala vnitřní rozervanost tohohle pochybného chlapa s nevalnými rodičovskými úspěchy. Syna mu střídavě odebírala a vracela sociálka, přičemž více času trávil s vnitřním kruhem svých uměleckých známých, než aby dohlížel na to, zda mu dítko náhodou nepije Savo v koupelně. Zmizení kluka si uvědomil až po několika týdnech, načež aspoň kontaktoval policii. To jediné mu za celou dobu výchovy šlo připsat k dobru.
Minulost:
Víte, kde jste byli včerejší večer? Dragan Simić s velkou jistotou většinou ne. Vyžilý muž ve středních letech, jehož největší životní úspěch představovalo několik menších výstav v druhořadých galeriích. Potenciál v něm vězel na začátku cesty, ovšem dlouhá řada divokých večírků zredukovala schopnost tvořit pouze na omezené ostrůvky občasné nádhery zachycené takřka živými akvarely. Opilý usínal nad ránem v malé garsonce, ve společnosti věčně mňoukajících koček. Prožíval život naplno, avšak ne úplně, jak si představoval. Prohnal každou sukni, která zrovna šla kolem a nestihla dostatečně rychle vzít nohy na ramena. Občas loudil, jindy prosil, případně se vychloubal neexistujícími výtvarnými úspěchy, dle počtů promile v krvi. Bloumal ulicemi Niše v marné snaze získat alespoň dočasnou společnost do postele, protože jeho maličký pokojíček potom působil méně prázdný. Cítil, že mu svět něco zásadního upírá. Zvládnul být zábavný, milý i přátelský, ale jeho touha žít postupně proklouzávala mezi prsty. Lkal lítostivé ódy na osud, když v kruhu blízkých známých, podobně zkrachovalých uměleckých existencí, popíjeli při západu slunce v levných nálevnách. Vždycky také rád vzpomínal na setkání s ženou tak pohlednou, až takřka zapomněl dýchat, kdy jeho srdce skočilo do krku a v hlavě nedokázal promyslet nic jiného než to, jak rád by ji pozval na kus slova a potom jí… tehdy vždycky svého malého syna posílal objednat další rundu, aby neslyšel barvitý výčet chvástavých řečí a nechutných detailů.
Dragan o špunta nestál, ale zase se ho nechtěl jen tak vzdát. Říkal tomu „boj proti systému“. Ječel po sociálních pracovnicích a komukoliv, kdo mu kecal do výchovy, na druhou stranu věděl, kde natáhnout ruku, aby na děcko kápnul nějaký ten dinár. Často se o kluka přetahoval s úřady už jen z principu, kdy se potom před chlapy v nálevně chvástal svým antisystémovým tažením. Už nezmiňoval, že u nich doma neteče teplá, akorát studená voda, že lednice zeje prázdnotou a elektřina spíš nejede než naopak. Všude proklamoval svoji lásku k synovi jako nejvyšší prioritu, zatímco toho nechával zavřeného doma s mňoukajícími a věčně hladovými tvory. Malý kluk si v tom krutém a nehostinném světě připadal stejně ztracený, jakožto jeho věčně opilý otec. Koukával z okna doufajíc, že uvidí rodiče přicházet, ať už zrovna přebýval uvnitř jejich zasmrádlého bytečku nebo dětského domova, kam ho pravidelně posílali „na výlety“. Připadal si jiný od svých vrstevníků, často jenom zíral do zdi potřísněné fleky, spojující abstraktní ornamenty v mysli jeden do druhého. Nevěděl vůbec, co mu budoucnost přinese. Modlíval se, tiše u nohou provizorní postele, ke své mamince, ať ho jednou odvede pryč. Chtěl poznat něco víc než nejistotu, instantní večeře a zapáchající pryčny. Netušil, odkud ona přišla nebo kam odešla, jen že o ní otec hovořil jakožto o „bohyni v posteli“ jestli skutečně byla bohyní, mohla se aspoň jednou usmát na svého nešťastného syna.
Perseus, konkrétněji Perseus Xerxes, to jméno dostal na základě tátova prozření s třemi promilemi v krvi. Zpitý chlap sice krátce na to upadl do bezvědomí, ale matrikářka to stihla zapsat. Takový start do života ho čekal, tohle předznamenalo vše ostatní. Rostl v tom zmatku a chaosu. Přestěhovali se do většího bytu, dostal tam pokoj, kam si stejně každý chodil podle svého uvážení a úřady je nechaly být. Zůstal uvězněný s tím nezodpovědným ochlastou, zcela odkázaný na jeho příjem, zvedající ho z podlahy a uklízející vše, co po něm zůstávalo na koberci. Vstával ráno, aby nakrmil kočky, odešel do školy, kde se mu všichni vysmívali a vrátil se tam, kde nechtěl být. Už přestal s dětsky naivními modlitbami, nikdo ho nepřijde vykoupit. Začal malovat, dokončovat patlanice, jež nechával rodič rozdělané na jediném malířském stojanu v obývacím pokoji. Dával řád čmáranicím už dávno ochablé ruky, nechával rozkvétat zašlý talent vyžilé trosky. Netrvalo dlouho a ten přízemní alkoholik si toho všimnul, začal ho nutit zůstávat doma, aby prý rozvíjel jeho kreativního ducha. Nikdy tak nedochodil ani základní školu, místo toho ho předhodil perverzním kamarádům, kteří dospívajícího kluka vystavili další vlně dosud nepoznaného trápení. Utíkal před těmi mrzkými úchyly, vysmekával se z jejich sevření a rozporoval jejich řeči o věčné lásce. Nechtěl je, nestál o ně, o bandu zkrachovalců, jež ze sebe dělali druhé prokleté básníky. Začali ho uplácet, dary a sliby, předcházet si ho sladkými řečmi a materiální přízní, uviděl cestu ven.
Každou příležitost využil k tomu, aby z nich lákal peníze, aby se stal tou múzou, jež si hodlají předcházet a padat k nohám. Nastavil hranice, přes které žádný z těch chudáků nikdy nepřejde. Nevadilo, že neumí pořádně číst, stačilo, že zvládnul oslnit krásou mládí. Spřádal však plán, nechtěl tak žít. Učil se malovat pro ostatní, aby mu do kapsy tekly příjmy. Stával se stále uznávanějším u těch, kteří nedokázali sami vdechnout život svým modelům, či miniaturám. Pracoval pod pseudonymem Xereus a jen odpočítával dny, kdy dá tomu prašivému životu sbohem. Věděl jedno, vždycky měl na víc než Dragan Simić, ten příkladný, přízemní, páchnoucí ochlasta.
Mazlíček:
Tenhle pološílený kočičí bastard skončil v držení osoby často neschopné udržet obsah žaludku na svém místě. Agresivní kocour, jenž syčel, prskal, škrábal, vztekle startoval po sebemenším pohybu v místnosti, projevil jedinou slabost, pro plechovku sardinek. Svůj nový domov viděl jakožto jeden obrovský záchod. Nezvladatelné chování se stupňovalo do té míry, že zbytek kočičí smečky začal zalézat strachem pod rozdrásaný nábytek. Tehdy Dragam dostal geniální nápad – šoupnul tuhle nevyrovnanou bestii synovi do pokoje. Jelikož proč řešit problém efektivně, když ho šlo uklidit z očí? A tak se ti dva, chtě nechtě, museli porovnat v jednom malém kutlochu. Brzy přišli na to, že oba jsou stejně hladoví, stejně naštvaní na svět a stejně ochotní vyškrábat někomu oči. Dospělo to do stavu vzájemného tolerování, jež přerostl v nevyřčené spojenectví.