Zpět na hlavní stránku

Bomba mezi oči.
Tak by se dal popsat Nuri. Nejen, že je vidět, on se nedá přehlédnout. Ať už jde o stavbu těla, postoj, způsob chůze, nebo samotný „avatar“, který si tak moc s gustem modifikuje podle momentální nálady a chutě. Výstřednost natlačená do 182 centimetrů tělesného manifestu. Udržovaná a věčně trénovaná svalová vrstva, která o sobě dává vědět v každém pohybu, v každém napnutí trika, ve způsobu, jakým si sčísne vlasy dozadu nebo olízne prst, než přetočí stránku.
Poslední půlka desetiletí? Tělo v permanentním zápřahu. Vlastnoručně se vytesal podle předloh z anatomických učebnic, a to nejen proto, že má představovat tu zdatnější polovinu přebarvených a přezářených hollywoodských tvářiček, které dubluje při akčních scénách. Udržet se ve formě je pro něj nejen nutnost, ale taky forma terapie. Režim, který nelže. Tvoje tělo maká? Znamená to, že ještě žiješ a že jsi pořád ještě v sedle.
Jeden by čekal, že na to bude patřičně pyšný. Není. Ne tím způsobem.
Není pyšný na své tělo samotné. Je pyšný na to, co v něm a s ním dokáže. Že ho unese. Že ho poslouchá. Že v něm může stát rovně, kráčet s hlavou vztyčenou, i když jsou dny, kdy se nedokáže podívat sám na sebe do zrcadla bez toho, aby se v něm nerozlehla tichá puklina.
A tak si ho přetváří. Bere si ho zpátky. Tvoří ho, předělává, upravuje, domalovává. Tetování, piercingy, make-up, barvy na vlasy, vousy, móda. Všechno, co může být ochranou. Zrcadlem duše nebo aspoň barevnou clonou před tím, co už dávno mělo zmizet a nemizí, i když se rád tváří v opak. Každý ornament na kůži, každá čára linky kolem očí, každý prsten – to všechno je pro něj cenným nástrojem.
To, co nosí, není jen styl. Je to čelo postele plné zářezů obalené v nespočtech nebesích, co tlumí zvuky. Výkřik ve formě outfitu.
Zároveň ale... tyhle úpravy nemají jen vyprávět, v co věří. Mají taky překrýt to, co nechce vidět. Jizvy. Stopy. Vzpomínky na doteky. Nemá problém s tím, že tam jsou. Má problém s tím, co znamenají.
A pak tu jsou ty věci, co nezvolil. Chybějící malíček na pravé ruce – nepovedená scéna honičky na motorce. Chybějící kousek pravého ucha – špatný úhyb při boji s noži. Částečná hluchota na druhé ucho... A ironicky? Ani jedna popálenina.
Když se pominou „stylistické omyly“, zůstanou tu ty záměry. Zmrzačené pravé ucho zdobí celý orchestr piercingů, kruhy, hroty, řetízky, všechno, co může cinknout, zarezonovat, nebo prostě jen vypadat dobře. Oči? Jantarové. A skoro vždy lemované černou, ať už se jedná o stíny, tužku, občas i třpyt, když má zrovna náladu na trochu více extravagance. Tváře ostře řezané jak podle pravítka, orámované vlnami -většinou- tmavých vlasů, někdy dlouhé, někdy zkrácené, podle toho, co práce zrovna dovolí. Kůže snědá, olivová, nasáklá jižní krví, posetá desítkami tetování. Každé něco představuje, vzpomínku, myšlenku, vášeň. A občas všechno najednou.
A pak móda. To je kapitola sama o sobě. Stylistický rozstřel mezi elegánem a kabareťákem. Košile, někdy rozepnuté až k pupku. Vestičky, které jej někdy obepínají, jindy ležérně vlají okolo jeho pasu. Společenské kalhoty, pásky, hodinky, které nikdo nikdy nenatáčí. Řetízky, spoustu řetízků. Kožené bundy, kůže obecně, ať jeho či umělá. Croptopy. Sukně. Síťované silonky. Bagančata, co prošla víc bitev než průměrný žoldák.
Prstýnky na každém druhém článku prstů. Chokery, co někdy vypadají jako obojky, jindy jako šperk na dekadentní večírky.
Škatulkování? Nikoliv. Jestli to chce nosit, nosí to. Ne proto, aby provokoval, ale protože mu to dává smysl. Protože se v tom cítí. Protože ví, že pokud má po tomhle světě i nadále chodit, může při tom aspoň vypadat sakra dobře.