Luka Vekik
Základní informace:
Božský rodič
Kostroma
Datum narození
1. Jaro 2007
Třída
Žádná
Postavení
Nováček
Vzhled:
Jestliže Luka právě stojí na místě, je velká pravděpodobnost, že ho dříve uslyšíte než na něm vůbec stihnete spočinout zrakem. Kdykoliv se totiž ocitne v jednom bodě po dobu delší než dvě minuty, začíná nejistě přešlapovat a podupávat levým chodidlem své nohy. Další z častých slyšitelných projevů Lukova těla je občasné křupání, když si mladík protahuje své ztrouchnivělé kosti, to provádí též poměrně často, odhadem se celý prokřupe každé tři hodinky, načež lamentuje nad křehkostí svého tělesného stavu.
Viditelným projevem nervozity jsou i okousané nehty, které se však snaží společně s celými dlaněmi schovávat do dlouhých rukávů. Celkově se snaží nevyčnívat, což se mu plně nedaří. Luka totiž září. Nikoliv s pomocí baterky, ani intenzitou měsíčního světla, je zkrátka jen tak bledý. Sluncem nepolíbená pokožka má důsledek v tom, že se odstín jeho kůže nápaditě podobá mléku. Kůži mu pravidelně zdobí modřiny z pouhé nešikovnosti, ovšem žádné výraznější památky po neštěstí na něm nenajdete - ve stísněném prostoru majáku má i dítě nízkou pravděpodobnost velkého úrazu, zvlášť když má neustále za zadkem svého opatrovníka.
Jeho krátké kadeře taktéž pochytily onen bledý nádech. Díky nedostatku melaninu se jeho čisté blond vlasy v průběhu času zbarvily do sinalé platiny. Není divu, že se Luka záměrně vyhýbá slunečním paprskům ze strachu bolestného spálení se.
Podezíravě si vše měřící oči jsou snad tím jediným shlukem výraznější barvy u jeho osoby - lesknou se totiž rozbouřenou sytou modří, podobnou samotné hladině rozlehlých oceánů.
Rysy v jeho tváři, jestliže se zrovna nerozčílí, nebývají jakkoliv tvrdé. Jeho tvář se stále mění z chlapecké na tu mužskou a často, podobně jako celá jeho podoba, vyvolává na pohled spíše dojem křehké jemnosti. Rty mívá sepnuté do pevné linky, jeho tvář je prozatím nepoznamenaná vráskami. Málokdy se směje, usmívá, či napodobuje jiný projev příjemného rozpoložení.
Nezdobí se šperky ani kdejakou extravagancí. Zvykl si nosit stále těch samých osm jednoduchých, lehce vytahaných, trik s jednolitou barvou a neexistujícím potiskem. Výjimkou v jeho pro některé nudném šatníku jsou tři ponča upletené z tmavě modré bavlny, po kterých sahá při chladných nocích.
Držení těla má nejisté, jako ježící se kočka vždy připravená k útěku. Samotná tělesná schránka nedisponuje výrazným svalstvem, naopak je Luka na té pohublejší stránce. Ani svou výškou jiné nepřekoná a svou realitu 177 centimetrů přijímá bez toho, aniž by svému vzhledu věnoval přílišnou pozornost.
Rodina:
Otec - Zoran Vekik
Se svým otec má Luka komplikovaný vztah. Nesnáší ho. Zbožňuje ho. Chová k němu odpor, jelikož si denně vybírá jeho matku, denně ho svými rozmary zadupává do země a postupně mu bere to jediné, na čem Lukovi záleží – prostředky k vědění. Má ho rád, protože ho naučil světu, číst, mluvit, psát, vůbec poznávat. Poskytuje mu útěchu ve formě lidského kontaktu a navzdory jejich vzájemné nevraživosti jej neopouští. Při každém setkání otce se synem Luka pravidelně odhaduje, zda ho příště přivítá objetím nebo napřaženou pěstí. Score obou způsobů je prozatím vyrovnané.
Minulost:
Jak je v polobožském světě již známo, Kostromu se nikdy nedařilo vyobrazit jako matku roku. Lukova zkušenost toto tvrzení taktéž nemohla vyvrátit.
Jen co se tehdy maličký Luka objevil na světě, jeho matka se na něj jedinkrát podívala a rozhodla, že chlapce pohodí někam, kde ho nepošpiní názory jiných lidí a kde bude vystaven Kostromině případnému nepřetržitému dohledu. Ne že by se náhodou o chlapce starala, ale pomstychtivé vládkyni vod se vždy hodili vojáčci, kteří po jejím navedení sami toužili vykonávat všemožné formy nelítostné pomsty, či tak něco. Luka tomu upřímně nikdy příliš nerozuměl a když se jeho matka v průběhu let náhodou objevila v kaluži či v jezerním odrazu, aby mu špitala do ouška slova své zloby, její potomek ji odháněl s pořádným teenagerským protáčením očí. Byla pro něj jen šílenou dámou, co se ráda vztekala.
Kdo se po těchto setkáních vztekal více byl Lukův otec. Zoran byl své nadpřirozené lásce i pro těch mnoha letech oddaný a syna za jeho neposlušnost trestal. Tresty si vymýšlel různé, od nepřetržitého mlčení a vyhazování synových knih až po naprostou izolaci, kdy na několik dní odjel a vrátil se až tehdy, kdy dítě potřebovalo doplnit zásoby potravin a pitné vody. Luka své rodiče proklínal oba, ale nemohl na ně zanevřít, minimálně na svého otce ne. Neměl nikoho jiného, neznal nikoho jiného.
Již od útlého věku sloužil Lukovi jako domov opuštěný maják uprostřed divokých vod, kde ho Kostroma společně s jeho otcem nechala. Pro oba rodiče bylo zajisté výhodou, že maják Waugoshance Light byl už po mnoho let lidmi zapomenut a co více, celá struktura rozpadajícího se majáku od vody dělila zploštělá skalka, takže pokud by někdy Luka chtěl pomyslet na útěk, jeho jedinou možností bylo plavat, a to sakra daleko.
Takže Luka vyrůstal pro svět neexistujícím chlapcem. Žádné oficiální zmínky, žádné doklady ani občanství.
Není světa neznalý, alespoň ne na rovině teoretické. Zná koncepty a zná jich hodně. Lidstvo, jazyky, příroda, jeho otec i matka z něj nakonec chtěli mít někoho, koho mohou vypustit do světa jako připraveného ničitele, ne jako někoho, kdo se bude zastavovat u každé větvičky. Řekněme tedy, že na Alatyr není úplně nepřipravený? Doufejme.
Mazlíček:
Nemá.
