Zpět na hlavní stránku

Na první pohled je přesně tím, čemu se říká zlatíčko. Drobná postava, sotva 162 centimetrů, s dlouhými tmavě hnědými vlasy, které jí padají po ramenou, a hnědýma očima, do kterých se člověk snadno zahledí. Na tváři má téměř neustále úsměv – přátelský, vřelý, takový, který dokáže rozzářit místnost a u kterého by si nikdo nepomyslel, že za ním může být cokoliv jiného než dobrá nálada. Je to úsměv, který rozdává ochotně a bez váhání, protože se naučila, že tak se to má – že úsměv otevírá dveře, uklidňuje druhé, drží konverzaci na povrchu, kde je to bezpečné.

Jenže pod tím úsměvem se skrývá někdo úplně jiný. Uvnitř je unavená – unavená způsobem, který nejde vidět na první pohled, unavená z toho, že se pořád snaží být tou veselou, spolehlivou, milou verzí sebe sama, kterou od ní všichni očekávají. Je rozpolcená mezi tím, jak se cítí doopravdy, a tím, co ukazuje navenek, a ten rozpor v ní dřímá jako tichá, neustávající bolest, kterou nosí sama, protože nechce nikoho zatěžovat.

Její hnědé oči, kdysi plné jiskry a života, tu jiskru už z větší části ztratily. Není to nic dramatického, žádný jeden okamžik, který by se dal ukázat prstem – spíš pomalé, plíživé vyhasínání, ke kterému došlo tak postupně, že si toho možná ani sama pořádně nevšimla, dokud nebylo pozdě. Teď se dívá na svět očima, které se sice usmívají spolu s ústy, ale samy o sobě už tolik nezáří. Jen zřídkakdy se ta stará jiskra na moment vrátí – třeba když se opravdu od srdce zasměje, když ji něco upřímně potěší, nebo když na chvíli zapomene sama na sebe a nechá se unést okamžikem. V tu chvíli jako by znovu ožila, jako by se na zlomek vteřiny vrátila dívka, kterou kdysi bývala. Ale je to jen záblesk – rychle pomine a ona se zase vrátí k tomu známému, bezpečnému úsměvu, který nic neprozrazuje.