Catriona Moncrieff
Základní informace:
Božský rodič
Striboh
Datum narození
2. Předzima 2005
Třída
Žádná
Postavení
Nováček
Vzhled:
Catriona nevypadá jako někdo, kdo by stál o vaši pozornost. Spíš vypadá jako varování. Její tvář je bledá, téměř průsvitná, jako by ji roky na Shetlandech zbavily všech barev kromě odstínů šedé a modré. Dominují jí oči: velké, světle zelené s chladným podtónem, které mají onen znepokojivý zvyk dívat se skrz vás, spíše než na vás. Často v nich plane horečnatý lesk, jindy jsou zcela matné a nepřítomné. Pod nimi se rýsují trvalé, tmavé stíny, němé svědectví o probdělých nocích a hluku v její hlavě, který nikdy neutichá.
Vlasy má tmavé, střižené v ledabylém, rozcuchaném stylu, který působí, jako by ho upravoval pouze silný severní vítr nebo tupé nůžky v záchvatu vzteku. Padají jí do očí a slouží jako první linie obrany, tmavý závoj, za který se může schovat před světem. Její postava je drobná, až nezdravě hubená, připomínající strunu napjatou k prasknutí. Pod vrstvami oblečení se však skrývá šlachovitá, nervózní síla. Působí křehce, jako pták s polámanými křídly, ale je to klam; v jejím postoji je stálé napětí, neustálá připravenost buď k okamžitému útěku, nebo k agresivnímu výpadu. Nikdy nestojí úplně v klidu; třepe nohou, hraje si s lemem rukávu nebo zatíná čelist.
Ruce, kdysi opečovávaný nástroj virtuosa, jsou nyní poznamenané drobnými jizvičkami, záděrami a stopami po nervózním škrábání, které se často snaží skrývat v dlouhých rukávech. Téměř vždy ji uvidíte se sluchátky kolem krku nebo, mnohem pravděpodobněji, se špunty v uších, vzhledem k absenci elektřiny v táboře. Její styl oblékání není módní volbou, je to barikáda; nosí tmavé barvy, kůži, vytahané svetry a těžké boty; cokoliv, co jí pomůže splynout se stíny, vypadat hrozivě a odradit kohokoliv od pokusu o fyzický kontakt.
Rodina:
Eilidh MacLeod (matka): Zemřela, když byla Catriona příliš malá na to, aby si pamatovala její tvář nebo hlas. Pro Cat je spíše abstraktním pojmem než skutečnou osobou.
Alistair a Elspeth Moncrieffovi (strýc a teta): Lidé, kteří si ji vzali do péče ne z lásky, ale z povinnosti. Alistair byl ten, kdo držel metronom a trestal každou chybu; Elspeth byla ta, která dbala na vnější dojem a dokonalost. Jejich vztah k Catrioně byl čistě transakční. Byla pro ně investicí, projektem, který měl přinášet trofeje a prestiž rodinnému jménu. Když vyhrávala, byla „jejich dcerou“. Když prohrála, stala se vzduchem. Když se začala hroutit pod tíhou Stribohova dědictví, neviděli trpící dítě, ale porouchaný nástroj, který se pokusili opravit pomocí psychiatrie a léků.
Minulost:
Shetlandské ostrovy nejsou místem pro slabé povahy. Vítr tam nefouká, on tam žije. Rve se o každý kousek prostoru, naráží do útesů a ječí v komínech starých domů. Pro většinu lidí je to jen zvuk. Pro Catu to byl odjakživa sbor hlasů, které nikdy nezmlkly.
Její matka zemřela dřív, než si Cat stihla zapamatovat, jak zní její hlas. Zůstal jen strýc a teta. Lidé, kteří měli srdce stejně kamenná jako útesy za domem. Nebyli zlí v tom pohádkovém smyslu. Byli jen… efektivní. Láska pro ně nebyla cit, ale transakce. Zahraj to čistě, dostaneš večeři. Vyhraj soutěž, dostaneš uznání. Udělej chybu… a přestaneš pro nás existovat.
Housle nebyly nástroj. Byla to zbraň, kterou jí vrazili do ruky, sotva ji udržela. Dětství se scvrklo na metronom, kalafunu a zavřené dveře pokoje. Hodiny a hodiny drilu. Prsty krvácely, krk tuhnul, ale tón musel být perfektní. Protože nic jiného než dokonalost se nepočítalo. Cat se naučila vypnout bolest, vypnout emoce a stát se strojem. Vyhrávala. Byla zázračné dítě. Byla jejich trofejí.
A pak, v jedenácti, přišla ona. Gwendoline Solas.
Nebyla to jen rivalka. Byla to jediná další živá bytost v tom sterilním světě soutěží, která chápala. Cat ji nenáviděla. A zároveň ji zoufale potřebovala. Každý rok, každá soutěž, to byl souboj na ostří nože. Catriona nevyhrávala pro strýce ani pro tetu. Vyhrávala, aby porazila Gwen. Byla to posedlost. Byla to válka.
Všechno skončilo, když jim bylo čtrnáct. Ten zvuk praskajícího dřeva, když Gwen dupla na své housle, se Cat vryl do paměti hlouběji než jakákoliv melodie. Křup. A bylo ticho. Gwen odešla. Prostě se sebrala a nechala ji tam. Pro porotu to bylo vítězství. Pro Cat to byla zrada. Stála na pódiu s pohárem v ruce, zatímco teta zářila pýchou, a cítila jen prázdnotu. Vyhrála jsi, Cat. Tak proč to chutná jako popel?
Následující tři roky byly jako pád do propasti. Bez Gwen, bez cíle, zůstal jen tlak. A ten hlas ve větru začal sílit. Stribohovo dědictví, o kterém neměla ani tušení, se začalo probouzet tím nejhorším možným způsobem. Její smysly, už tak přetížené stresem, se zbláznily. Slyšela každé šeptnutí tety o tři pokoje dál. Cítila změnu tlaku před bouří jako fyzickou ránu do hlavy.
Realita se začala trhat. Začala utíkat. Nejdřív jen do knih, do fantasy světů, kde hrdinové bojovali mečem a ne smyčcem. Pak utíkala ven, na útesy.
Tam, v tom řvoucím větru, našla jediné spojence. Ptáky. Terejové a chaluhy, kteří se vrhali do vln s takovou svobodou, až ji to bolelo. Mluvila na ně. A oni, k jejímu děsu i úžasu, jako by jí rozuměli. Byli to jediní tvorové, kteří po ní nic nechtěli.
Doma se to zhoršovalo. Viděla stíny tam, kde nebyly. Slyšela hudbu v tichu. Když na ni strýc křičel kvůli špatnému tónu, Cat "vypadla". Prostě tam nebyla. Viděla ho jako karikaturu, slyšela jeho hlas jako skřípání kovu. Její mysl si začala vytvářet vlastní realitu, aby přežila tu skutečnou.
V šestnácti ta hráz praskla. Uprostřed nácviku nezačala křičet na strýce, ale na stín za ním, který tam nebyl. Pro tetu to nebylo volání o pomoc, byla to vada na kráse. "Porouchaný nástroj" bylo třeba opravit. Odvlekla ji k psychiatrovi stejně, jako se nosí rozbité hodinky k hodináři. Diagnóza: Psychotická epizoda. Řešení: Chemická kazajka. Nasazená medikace měla utišit bouři v její hlavě. A částečně to fungovalo, svět se stal šedivým, tupým, jako zabalený ve vatě. Hlasy ztichly na šepot, ale nikdy nezmizely úplně. Jenže s tichem přišla prázdnota. Nebyla to úleva. Byla to lobotomie v prášku. Stribohův vítr v ní narážel do chemické zdi a bolelo to víc než ten hluk předtím. Byla klidná, ale nebyla to ona. Byla jen prázdná skořápka sedící u okna.
V sedmnácti, když se účinky léků začaly bít s probouzející se magií, už nevěděla, co je sen, co je účinek prášků a co skutečnost. Věděla jen jedno. Pokud zůstane a spolkne další pilulku, ten vítr v její hlavě ji roztrhá na kusy. Musela pryč. Za svobodou. Nebo alespoň na místo, kde ten hluk konečně utichne sám od sebe.
Mazlíček:
Žádný.
