Brigitte Achterberg
Základní informace:
Božský rodič
Pizmar
Datum narození
1. Podlétí 2004
Třída
Táborník
Postavení
Nováček
Vzhled:
Ve víru velkoměsta neupoutá nejmenší pozornost, ovšem na každém menším městečku okamžitě budí rozruch, jež donutí i tu poslední postarší paní s nákupem se zastavit. Většinou lze pohled považovat za zvídavý, ovšem občas zájem přechází do údivu až vyděšení. Na první dobrou to lze přičíst dredům v hřejivých barvách přecházejících od zrzavé až do žluté. Následně pohled přitáhnou veškerá roztodivná tetování vepsaná do kůže v už takto mladém věku, načež to celé završí skutečně obdivuhodná výška 193 cm na něžné pohlaví. Ta sebou přináší přehršel výzev, od shánění oblečení a bot, po nutnost kontrolovat výšku zárubní dveří nebo stropu. Naštěstí doktor potvrdil, že nijak zásadněji se již nevytáhne, nicméně i tak stihla přerůst všechny z rodiny s výjimkou Lexe. Tomu zatím náleží prvenství o necelý centimetr! Tyto rysy dohromady utvářejí skutečně svébytnou kombinaci, která Brigitte pomyslně vystrkuje ze škatulky běžné normálnosti. Svébytná, sebevědomá a spontánně usměvavá s dávkou povzbuzení, či pozitivní nálady pro každého. Její nakažlivý smích uslyšíte i skrze tlusté zdi pokoje, ať po tom toužíte, či nikoliv.
V oblečení preferuje zcela ležérní styl postrádající typické dívčí kousky. Díky spíše klukovské postavě to také postrádají víceméně smysl. Ještě k tomu, když na hrudi není pomalu čím se chlubit, neboť příroda nerozdává automaticky každému. Tady podarovala relativně poskromnu, ovšem existují mnohem horší věci na světě. Takže místo šatů a bot na podpatku zásadně tenisky, lácláče, volné tepláky, tílko, vytahané tričko, do toho obnošené mikiny po bratrech s pořádnou kapucí vzadu. Žádný přehnaný luxus ani snaha zavděčit se zvídavým očím veřejnosti. Eleganci vystřídala pohodlnost, praktičnost. Vidí v tom částečně i vyjádření sebe sama, snahu nenechat si diktovat ostatními představu o staré dobré hodné holce. Každý jsme jiný a měli bychom na to být zákonitě hrdí ne klopit uši a strkat hlavu do písku. Což je přesně ona myšlenka, jež svým postojem, vzhledem, gesty nebo oblékáním vyjadřuje: Mějme se především rádi takoví, jací jsme!
Rodina:
Liam Achterberg (táta) – To je tak hodnej a šikovnej chlap, jen kdyby nebyl tak pomalovanej. Liam pochází z jedné zapadlé Nizozemské vesničky, kde ani lišky nedávaly dobrou noc. Už v brzkých letech však uslyšel volání velkoměsta, přičemž svůj sen neopustil. Pro někoho venkovskou idylu vyměnil za nikdy neutuchající ruch živoucího Rotterdamu. Místo aby vzorně vystudoval malotřídku a převzal hospodářství po rodičích, si přivydělával po pochybných brigádách, aby utáhnul byt ve středu metropole a zároveň odkládal bokem na svoji největší vášeň, tetování. Tahle láska ho vždycky motivovala nevzdat se a postupem času ho začala dokonce živit, vlastně víc než to. Prorazil mezi konkurencí, vybudoval vlastní salón a úspěšně se zapojil do podpory mladých talentů. Akční, pečlivý, obětavý muž, co mnohé odrazuje vzhledem, nicméně pro svoji práci i rodinu dýchá. Kdokoliv, kdo se přenese přes kérky na kůži zůstane většinou v němém šoku, odkud tenhle milý chlap vůbec spadnul.
Lex Achterberg (brácha) – O osm let starší, s hlavou věčně v oblacích a životem sbaleným v krosně. Lex vyznává digitální nomádství, korzuje mezi zeměmi, poznává místní kulturu a lidi bez asistence otravných cestovek. Jakožto grafikovi na volné noze mu stačí akorát tablet, čas od času připojení k wifi, aby poslal gig klientovi. Poprvé na vandr vyrazil v 16 od té doby se stále toulá, nicméně na Vánoce vždycky přicestuje domů s báglem plným pozoruhodných cetek, vyprávějící jednu divokou historku za druhou. Vystřídal hromadu holek, ovšem žádná nevydržela jeho nezkrotnou touhu objevovat nepoznané kraje na úkor dávky stability. Takže životem proplouvá alespoň s fenkou shiba-inu po boku, jíž říká Cassandra.
Sander Achterberg (brácha) – Častěji známý pod uměleckým jménem Sandr0-X kráčí v otcových šlépějích. Tetovací strojek ho fascinoval od dětství, kdy už ve školce trval na tom, že bude dělat to samé, co tatínek. Slovo jednoznačně dodržel, přičemž postupně nabírá stabilní klientelu uchvácenou jeho cyberpunk stylem. Z rodného města ho to nikam netáhne, jezdí maximálně po soutěžích nebo seminářích, načež Lexův cestovatelský entusiasmus ho povětšinou ponechává klidným. Sám postupně plánuje založit rodinu s přítelkyní Gemmou s níž chodí už od střední. Věčně klidný, vstřícný, rodinný typ, jež úspěšně naviguje vody dospělosti. S Brigitte ho dělí šest let, o něž se narodil dřív, přičemž na ségru nedá dopustit. Zvládnou spolu vydržet hodiny a klábosit o všem možném, jen aby zjistili, že už za okny pomalu svítá.
Daphne Achterberg-Visser (nevlastní mamča) – Kde se vzalo, tu se vzalo, přišla jedna choreografka ke třem dětem a manželovi k tomu. Zašla k Liamovi párkrát, neplánovala se zajímat o jeho život nebo o něho jako chlapa. Jenže když dorazila na domluvené sezení a on tam v koutě pohupoval kočárkem s malým miminkem, nedokázala ten kouzelný moment vytěsnit z hlavy. Frajer tam konejšil dítě, co se snažilo vyřvat plíce, aniž o kousíček zvýšil hlas. Tehdy zafungovala chemie, prostě zůstala v němém úžasu. Zapovídali se, pozvala ho ven a zjistila něco o vcelku neveselém osudu, kdy zůstal sám na tři děti. Nestěžoval si, obdivovala ho za to. Z pravidelné přátelské výpomoci se stávaly dny, postupně, konzistentně, zapadala do jejich životů, jakožto chybějící dílek skládačky. Vzali se před krásnými patnácti lety, přičemž vzájemnou stabilitu, pochopení a city, jim mnozí doteď závidí.
Minulost:
Brig dorazila do nezáviděníhodné situace, uzlíček ponechaný před dveřmi v moment, kdy Liam sám vychovával dva kluky, jelikož jeho první žena před rokem a půl umřela na rakovinu děložního čípku. Už takhle dost zápolil s tím, jak skloubit práci s péčí o dva malé raubíře, když ho uprostřed bouřlivé noci probudil zvonek předních dveří. Než stihnul rozespalý doběhnout domů, neznámý/á už dávno zmizeli, přičemž na prahu brečelo akorát miminko v peřinkami vystlaném košíčku. Instinktivně vzal okamžitě drobka dovnitř, do tepla, a zatímco ho klidnil, zaregistroval dopis přiložený k tomuhle nadělení. Stálo ho následně dost úsilí všechno vyběhat na úřadech, aby jakožto svobodný rodič dostal holčičku do péče. Výrazně pomohly i testy otcovství, jež jednoznačně prokázaly jejich spřízněnost. Matku sice ustavičně hledali, ovšem nikdy nenašli. Samotnému Liamovi se evidentně představila pod falešným jménem, přičemž svoji ošemetnou situaci a nutnost odložit malou, popisovala právě v psaní, jež si Nizozemec pečlivě uschoval.
Pojem chaotická poté nabral v domácnosti Achtenbergů naprosto nový rozměr, neboť jeden dospělý zabezpečoval dvě odrostlejší děti a jednoho naprosto závislého kojence. Kluci sestřičku nepřijali hned, to se nikdo nemusí bát, takže občasným dlouhým rozhovorům mezi ustaraným rodičem a dvěma staršími hochy, nešlo zabránit. Tudíž krom starosti o domácnost, rozvážení drobotiny do škol, školky, kroužků, zajišťování chodu domácnosti, obstarával Liam živobytí s malou Brigitte pomalu vyrůstající v tetovacím salonu, protože zaplatit hlídání nespadalo do jeho finančních možností a zůstat doma by domácnost dostalo rychle do dluhů. Nikdy si ovšem nepostěžoval, nevyjádřil frustraci nad nespravedlností osudu. Snad proto mu i život přivedl do cesty třetí osudovou ženu, takovou, která se stala náhradní maminkou třem dětem, aniž kdy předtím uvažovala o tom, zdali o rodinu stojí. Přišlo to přirozeně, zapadlo do sebe, kdy Daphne přestala jenom docházet hlídat, či pomáhat s přípravou jídla, zůstala na stálo. Velkolepá svatba se konala na radnici s četnou účastí hromady přátel obou novomanželů i jejích ratolestí. Ten moment si pamatuje dobře, když ve čtyřech letech rozhazovala pestrobarevné okvětní lístky z proutěného košíčku na koberec v uličce i to, jak se jí bráchové pošklebovali za panenkovské šatičky. Ona vzpomínka na den plný lásky, sjednocení, nové začátky, zůstala vryta nesmazatelně do paměti, jakožto pevný životní bod, start vstříc budoucnosti prostoupené smíchem a porozumění. Věcí, jež nelze považovat za samozřejmé.
Vyrůstala mírně rozmazlovaná, avšak pouze v rozumné míře, aby rodičům nepřerostla přes hlavu. Chodila na lekce jízdy do stájí, hrála basketball, zvídavě nakukovala pod ruce sourozencům, kteří zdědili umělecké nadání. Pro bratry představovala „malou sestřičku“ od níž odháněli kluky nebo ji vozili z nočních klubů, když přebrala. Pokaždé s lehce vyčítavým výrazem, kdy si neodpustili nějakou tu uštěpačnou poznámku v dobrém. Dokončila vzdělání s průměrným prospěchem, přičemž plně nikdy nezazářila na školní soutěži nebo zápase, v tomhle ohledu přenechávala místo ostatním. Školní výsledky jí však nezabránily v tom pokračovat vstříc svému snu, tudíž práci s malými dětmi. Ostatním vždy přinášela radost, bavila třídu, lehce získávala přátele z různých skupin, sjednocovala svým charismatem někdy těžko slučitelné charaktery. Doteď vlastně žila vcelku obyčejně neobyčejný život, obklopená blízkými, v podporujícím kolektivu a připravená vykročit do dospělosti správnou nohou. Jenže vše se zkomplikovalo, především když od táty obdržela viditelně starý dopis psaný někým, od koho to absolutně nečekala. Nyní váhavě postává na křižovatce toho, co osud přinese.
Mazlíček:
Nemá.
