Renjiro Sato
Základní informace:
Božský rodič
Vesna
Datum narození
2. Předzima 2003
Třída
Žádná
Postavení
Nováček
Vzhled:
Ren měří 178 centimetrů, což je v jeho domovině nadprůměr, ale v mezinárodním prostředí tábora působí spíše drobnějším, až éterickým dojmem. Jeho postava postrádá hrubou svalovou hmotu; je štíhlý, s úzkými rameny a dlouhými končetinami, připomínající spíše tanečníka nebo kaligrafa než válečníka. Jeho pohyby jsou plynulé, ekonomické a vždy dokonale kontrolované – skoro nikdy do ničeho nenarazí, nikdy nic neshodí. Je jako vrbový proutek, který se ve větru ohne, ale nezlomí.
Jeho tvář působí jako klidná, pečlivě komponovaná maska, kterou nastavuje světu. Má jemné, symetrické rysy s pletí ve velmi světlém odstínu, která má onen specifický, měkký jas připomínající texturu kvalitního rýžového papíru. Její vzhled neprozrazuje ani tak vrozenou bezchybnost, jako spíše neúprosnou disciplínu a péči, kterou si jeho profese žádala, aby si udržel svou „čistou“ a reprezentativní auru.
Oči mají typický mandlový tvar a barvu temně hnědé, podobající se silnému praženému čaji nebo vlhké hlíně po dešti. Často v nich umí rozsvítit jiskru profesionálního zájmu, ze které má člověk pocit, že je Renovým středem vesmíru, ale ve chvílích samoty tento lesk mizí a zůstává v nich jen tichá, starobylá únava. Vlasy má černé jako tuš, kterou používá při psaní. Od chvíle, kdy se přestěhoval do Tokya, nosí specifický sestřih, který kombinuje delší prameny spadající volně skoro až do půlky paží s kratšími, prostříhanými vrstvami na temeni a po stranách, které mu měkce rámují tvář. Tento styl působí vzdušně a moderně, ačkoliv když se skloní nad prací, neposlušné prameny mu často padají do čela.
Nejvýmluvnější částí jeho těla jsou ruce. Jsou to nástroje umělce – prsty má dlouhé, štíhlé a neuvěřitelně hbité. Přestože jsou vždy perfektně upravené, při bližším pohledu na nich lze najít mikroskopické stopy jeho skutečných vášní: bříška prstů lehce zabarvená od inkoustu nebo drobná oděrka od drátků na tvarování bonsají. Jeho dotek je lehký, téměř nehmotný, trénovaný k tomu, aby uklidňoval, ne aby svíral.
Jeho styl oblékání v táboře odráží snahu o pohodlí a "soft" estetiku, na hony vzdálenou upjatým oblekům z klubu. Většinou ho potkáte ve volných lněných kalhotách, jednoduchých košilích s rozhalenkou, pohodlných džínách nebo dlouhých, pletených svetrech, do kterých se může zabalit. Z jeho oblečení stále vyzařuje jistá elegance a čistota, ale už to není brnění do práce. Teprve ve chvílích absolutního soukromí, nebo když se cítí s někým v bezpečí, sahá po kousku domova; obléká si tradiční yukatu. V těchto vzácných momentech z něj vyprchá i zbytek městského napětí, drahý parfém vystřídá jemné aroma zeleného čaje a starého papíru, a on je konečně sám sebou.
Jediným, avšak šokujícím narušením jeho jinak neposkvrněného vzhledu je rozsáhlé tetování, které si nechal vytvořit v Tokyu. Je to symfonie černé tuše, která začíná už u linie čelisti jemnými hadími ornamenty a rozlévá se po těle dolů. Dominantním prvkem je temný kruh – měsíc v zatmění – usazený přesně uprostřed pod klíčními kostmi, z něhož vybíhají linie směrem k trapézům. Dílo není symetrické v hustotě, ale v kompozici. Jeho pravá paže nese těžší vizuální váhu; ploché, sytě černé obrazce pokrývají rameno a stékají až dolů, přičemž hřbet jeho pravé ruky je téměř kompletně začerněný, s výjimkou tenkého, ostrého srpečku měsíce, který svítí v temnotě inkoustu. Levá ruka je oproti tomu zdobena jemněji, tenčími liniemi, které končí už na předloktí. Na hrudi se pod centrálním kruhem táhne dolů černý, rozvětvený vzor, zatímco po levé straně trupu klesá kaskáda geometrických šestiúhelníků, připomínajících stylizované hadí šupiny. Tyto obrazce vedou neúprosně níž a mizí až v podbřišku.
Rodina:
Hiroshi Sato (děda): Ctihodný kannushi (šintoistický kněz) horské svatyně, který sice nevládne majetkem, ale obrovskou duchovní moudrostí. Byl to on, kdo vtiskl malému Renovi do ruky první kaligrafický štětec a naučil ho, že trpělivost a soucit jsou silnější než hrubá síla. Pro Rena představuje absolutní morální autoritu a bezpečný přístav, ke kterému se v myšlenkách vrací pokaždé, když má pocit, že ho svět drtí.
Kaito, Yuna, Haruto, Sora a Mei (pět adoptivních sourozenců) – Hlučná a nesourodá smečka sirotků, která proměnila tichý, chátrající chrám v domov plný života, křiku a smíchu. Ren pro ně nikdy nebyl jen "starším bratrem", ale suploval roli otce i matky – od vaření rýže a látání ponožek až po konejšení nočních můr. Jsou jeho "srdcem uloženým mimo tělo" a jediným důvodem, proč byl ochoten obětovat svou vlastní hrdost a mládí v nočním světě Tokya, jen aby jim zajistil lepší budoucnost.
Kenjiro Sato (otec, zesnulý): Ren svého otce zná jen z jedné vybledlé fotografie na rodinném oltáři a z dědečkových vyprávění. Zemřel za tragických okolností krátce po Renově narození, což zanechalo v srdci starého kněze prázdnotu, kterou se později rozhodl zaplnit péčí o opuštěné děti. Ren nese jeho jméno jako připomínku kontinuity rodu, ačkoliv otcovskou roli v jeho životě plně zastoupil děda.
Minulost:
Horská vesnice v prefektuře Nagano v Japonsku není místem, kde by se dalo mluvit o budoucnosti. Je to místo, kde čas uvízl mezi starými cedry a vůní kadidla, místo, kde se spíše vzpomíná, než žije. Pro většinu lidí by to byl zapomenutý kout světa; pro malého Rena to byl celý vesmír, který voněl po inkoustu a jehličí. Děda Hiroshi nebyl jen knězem místní, větrem ošlehané svatyně, byl její kotvou. Když Renův otec, Kenjiro, zemřel při sesuvu půdy během monzunových dešťů – tragédie tak náhlá a zbytečná, že se o ní v rodině mluvilo jen šeptem – zůstal Hiroshi na výchovu malého chlapce sám. Tedy, skoro sám. Zůstaly mu vzpomínky na Renovu matku, o které Kenjiro před smrtí mluvil jako o "Paní Jarního Vánku". Děda věděl, že ten chlapec, který dokáže utišit plačící dítě pouhým dotekem, není jen obyčejný sirotek. Proto byly modlitby v chrámu vždy směřovány nejen k tradičním Kami, ale i k té, která přináší život do zmrzlé země. K Vesně.
Dětství se pro Rena nepočítalo na roky, ale na počet misek rýže, které musel uvařit. Chrám, ač chudý, se stal magnetem pro ty, které svět odvrhl. První přišel o dva roky mladší Kaito. Byl to vzteklý, špinavý kluk z města. Ren, tehdy sotva osmiletý, ho nenašel se strachem, ale se zvědavostí. Místo aby utekl, nabídl mu svou vlastní porci večeře. Kaito se stal jeho stínem a později nejvěrnějším spojencem. Pak přišla Yuna, tichá jako myška. Haruto, který neustále utíkal. Sora, která se bála tmy. A nakonec malá Mei, kterou někdo nechal v košíku přímo na schodech svatyně během sněhové bouře. Renjiro se stal matkou, kterou nikdy nepoznali, a otcem, kterého ztratili. Učil se přebalovat, látat oblečení a zpívat ukolébavky, zatímco jeho vrstevníci hráli videohry. Děda ho mezitím učil jinému druhu disciplíny. Kaligrafie, Shodō, nebyla o krasopisu. Byla to meditace. „Když se ti třese ruka, třese se ti srdce,“ říkával starý muž, když Renovi ujel štětec. A Ren se postupně naučil netřást; naučil se dýchat do rytmu tahů, naučil se trpělivosti při tvarování bonsají, jejichž větve ohýbal s něhou, kterou sám potřeboval, ale nedostával. Ty malé stromy byly jeho únikem; v jejich miniaturním světě byl pánem času a prostoru on, ne krutá realita chudoby.
Jenže chudoba má tu vlastnost, že ji nelze meditací zapudit. Chrám chátral. Střecha tekla, zásoby rýže docházely a zima v Naganu byla nelítostná. Když bylo Renovi sedmnáct, účty za lékaře pro malou Mei, která dostala zápal plic, spolykaly poslední úspory. Děda by raději prodal vlastní ledvinu, než aby dovolil Renovi odejít, ale Ren viděl to, co starý muž odmítal vidět: hlad v očích svých sourozenců. Rozhodnutí odejít do Tokya nebylo vzpourou. Byla to oběť. Neonová záře velkoměsta byla brutálním probuzením pro chlapce, který znal jen světlo luceren. Ale Renjiro měl zbraň, o které netušil – tvář, která slibovala splnění snů, a empatii, která dokázala odemknout každé srdce. Host klub The Bloom nebyl jen barem. Byl to trh s emocemi, místo, kde se osamělost prodávala po lahvích šampaňského a kde se iluze lásky vyvažovala zlatem. Pro Rena to bylo morální minové pole; viděl ženy, které platily tisíce jen za to, aby jim někdo řekl, že jsou krásné. Viděl prázdnotu za leskem drahých šperků. Legislativa byla neúprosná – alkohol až od dvaceti, takže se Ren stal "Non-drinking Hostem", což by pro kohokoliv jiného byla profesní sebevražda, ale on to otočil ve svůj prospěch. Místo aby s klientkami pil, on jim naslouchal. S čajem v ruce a pohledem, který v nich vyvolával pocit, že jsou hrdinkami romantického filmu, se stal hvězdou klubu. Ženy mu neplatily za alkohol, který by měl vypít. Platily za to, aby mohly sedět v jeho záři. Platily za jeho čas, za jeho úsměv, za ten pocit, že na chvíli nejsou samy.
Každou výplatu z klubu pak posílal domů. Nechal si jen tolik, aby přežil v miniaturní garsonce a koupil si kvalitní tuš.
Když v osmnácti letech letech poprvé ucítil, jak se mu pod rukama bonsaj rozrostla o deset let během jediné vteřiny, vyděsil se. Byla to síla života samotného. Měl tušení, co to znamená. Ale odejít hned? Ne. Kaito potřeboval peníze pro rodinu, a tak Ren požádal tábor o odklad ještě na jeden rok. Ještě dvanáct měsíců v tom nablýskaném pekle, kde prodával svou duši po kouscích, aby jeho rodina mohla žít. Teprve když se situace doma stabilizovala a děda mu v dopise pohrozil, že si pro něj do toho "hříšného města" dojde osobně, sbalil si svých pár sakurových větviček, sadu na kaligrafii a jízdenku směrem, kde doufal, že najde nejen odpovědi na své schopnosti, ale možná poprvé v životě i něco pro sebe.
Mazlíček:
Nemá.
