Zpět na hlavní stránku

Loreen se narodila v jednom z menších měst Norska. Svoji matku však nikdy nepoznala, protože zemřela pár dní po jejím narození. Otec, starší bratr i zbytek rodiny byli silně zdrceni a i malé novorozeně cítilo tu smutnou atmosféru, avšak ještě nedokázalo pochopit, co se pořádně dělo. I tak se otec o malou Loreen snažil starat, co nejlépe uměl. Nejspíš nechtěl, aby ho žal pohltil natolik, aby ho upřednostnil o ten nový život.

Bohužel desetiletý William to viděl úplně jinak. Svoji mladší sestru nenáviděl a za smrt jejich matky ji vždy vinil. Nesnažil se ani skrýt, že chtěl Loreen kolikrát vysloveně ublížit. Dokud byla hodně malá, otec k ní Willa skoro ani nepouštěl. Věřil, že časem se to určitě zlepší, jenže jak rostla a rostla, nevypadalo to, že by se mělo něco změnit. Spíše jak měli sourozenci k sobě větší přístup, Williamova agresivita jako by rostla.

Nejednou se s Loreen skoro až popral, silně do ní strkal nebo jí dokonce nadával, než stihl jejich jediný rodič zakročit. Nakonec se však Oliver uchýlil už k jedinému možnému řešení, které ho napadlo. Loreen odjela na venkov za svým strýcem a William měl absolvovat psychologická sezení.

Dívka se tohoto jiného života trochu obávala, brzy však zjistila, že její strach byl zbytečný. Obklopená mezi lesy a venkovským klidem se cítila skvěle. S přírodou úplně splynula, možná víc, než bylo obvyklé, ale nic zvláštního tomu nepřisuzovala. Strýc měl k přírodě taky celkem blízko, co jí na něm však zaujalo nejvíc, byl fakt, jakým talentovaným lukostřelcem se za svůj život stal. Chtěla se to taky naučit, být stejně dobrá! A Lucas, který jí dovolil skoro vše, nebyl proti. Dva roky strávené mimo domov bez staršího bratr a neustálé tísně z ní udělaly nespoutanou a energetickou dívku. Ovšem hlavně spokojenou natolik, že si nebyla jistá, jestli by se chtěla vrátit do města, i pokud se Will napraví.

Byl zrovna příjemný podzimní den a zrovna, když otec s bratrem přijeli, Loreen se toulala po lese a trénovala střelbu z luku na připravené terče. O jejich příjezdu nevěděla, a tak je ani neočekávala. William, který před otcem bravurně předstíral, jak mu sezení pomáhala a jak si uvědomil, že neměl sestru vinit za něco, za co nemohla, se ji vydal hledat. Otec neměl žádné podezření, žil ve své představě, že to vše bude v pořádku. Taky byl už skoro dospělý, takže starosti o případný spor prostě neexistovaly.

I Loreen, když Willa zahlédla, jak k ní mířil, si vlastně myslela, že už na tom byl lépe. Takže se mu vydala naproti. Jak moc se všichni mýlili. Nezaváhal, jeho výraz se změnil na nepřátelský rychleji, než rychlost světla a než se stihla připravit, vrhl se na ni. Tvrdě dopadla na zem a ocitla se v jeho pevném sevření. „Vždy jsem tě nenáviděl!“ „Nezasloužíš si žít!“ A mnoho dalších hnusných slov mu padalo z úst, zatímco ji pevně držel k zemi a ruce jí tiskl ke krku. Vážně ji zabije? Vážně toho byl schopen? V tuhle nejhorší chvíli se však stalo něco, co sice postrádalo veškeré logické vysvětlení, ale zachránilo jí to život. Zatímco pomalu ztrácela vzduch a rukama se snažila bratra od sebe odstrčit, levá ruka se jí začala měnit.

Místo ruky teď měla chlupatou vlčí tlapu s pořádnými drápy. William si toho v amoku možná ani nevšiml, Loreen však bez přemýšlení máchla a…bylo po všem.

Jakmile se zvedla a nabrala do plic potřebný vzduch, ruka se jí začala vracet do původní podoby, ovšem při pohledu na svého bratra se zděsila. Zjistila, že mu drápy zajela přímo do hrdla. Will sebou škubal a sípal, snažila se v mysli neprobírat, jaké množství krve z něj teklo. Ne, ne, ne. Tohle nechtěla! Nechtěla udělat to, co chtěl udělat on jí. Byť ji nenáviděl a toužil ji zabít, ona ne. Stejně jako otec věřila, že se vše zlepší. Bohužel bylo pozdě. Byť se snažila zastavit krvácení vlastníma rukama, protože lepší možnost neměla, William to nepřežil. Ležel tam nehybně, s očima směrem k nebi a s krví všude kolem jeho hlavy. Stal se z ní vrah. Nedokázala jasně uvažovat. Sebrala ze země svůj luk se šípy a rozběhla se hlouběji a hlouběji do lesa. Nevěděla, kam běžela a co by měla dělat, bohužel nebyla schopná se postavit otci ani strýci a říct jim, co se stalo. Hlavně jak moc znělo uvěřitelně, že měla najednou z ruky vlčí pracku? Vůbec. Třeba se jí to jen zdálo, nakonec ho zabila, aniž by se tohle stalo, byť to znělo stejně nereálně.

Po pár dnech si uvědomila, že z domova utekla. Nikdy nedostala odvahu se svému činu postavit čelem. Utekla před tím a kvůli tomu její svědomí bylo ještě víc černé než jen kvůli tomu, že se stala vražedkyní. No i když začala žít jako lesní žena, příroda jako kdyby ji vedla neznámo kam a souzněla s ní. Díky tomu, že jí zůstal aspoň luk a pár šípů, si mohla občas ulovit nějakou zvěř, případně vyhledávala taky lesní bobule, kterých teď na podzim všude rostlo dost.

Jednoho dne, stopující lasici, která tu ještě nedávno proběhla, najednou uslyšela vystrašené pískání. Zbystřila, ale neváhala. Za pískáním se vydala. U mrtvého těla velké matky rysa se tísnilo její kotě. Velká kočka na sobě nesla rozsáhlá poranění, neslučitelná se životem. Tak se taky stalo. Jakmile se trochu obezřetně přiblížila, všimla si, že koťata se tam nacházela dvě, druhé však zemřelo zaklíněné pod tělem své matky. Rozhlédla se, šlo ale vidět, že vzduch byl již čistý. Přiblížila se blíže ke kotěti i jeho mrtvé rodině. Malý rys na ni zprvu syčel a víc se přitiskl ke své matce, snad ještě doufal, že ho před ní ochrání. V konečném výsledku nakonec přestal a jediná stopa jeho strachu byl třes, co se mu rozlil po jeho tělíčku.

Vzala ho opatrně do náruče.

Nebránil se. „Já se o tebe postarám, maličký,“ pronesla k němu tiše. Zabila svého staršího bratra, utekla z domova, nemohla ještě opustit tohoto malého rysa a nechat ho napospas smrti jako jeho matku a sourozence. Po zjištění, že se jednalo o samce, mu dala jméno Charlie. Pohřbila dospělou rysici i druhé kotě a pokračovala v cestě, již ne úplně sama. Charlie byl podle jejích odhadů přibližně měsíční až dvouměsíční rys, ale již neměl problém s přijímáním masa, což se jí ulevilo. Mléko by mimo civilizaci sháněla jen stěží. Jednoho večera, kdy se oba najedli zajíce a chystali se ke spánku, Loreen do klína přistál dopis. Párkrát zamrkala. Nacházela se někde uprostřed lesa a z nebes se z ničeho nic objevila pečlivě zabalená obálka.

Otevřela ji a přečetla obsah papíru, co v ní byl uložen. Rozum jí z toho odjel někam na dovolenou. Vážně to bylo možné? Vážně byla úplně někdo jiný, než si vždy myslela? Vysvětlovalo to i tu její vlčí tlapu, kterou zabila bratra? Oddechla se, obálku si strčila do kapsy, a zatímco o všem, co se stalo a dělo, přemýšlela, usnula. Ráno se však rozhodla, že se na to místo vydá. Vždyť neměla žádný cíl. Nemohla se celý život toulat v lesích, jak kdyby žila ve středověku. A tohle pro ni mohla být naděje a odpověď na její otázky, i když cesta bude asi dlouhá a složitá.

Cestovala přes lesy a lučiny, plavila se tajně na nákladní lodi, vyhýbala se městům a veškeré civilizaci. Charlie zatím rostl a sílil, učil se stopovat a lovit, no i když se kolikrát na hodiny vypařil, vždy se k Loreen vrátil, s úmyslem ji ochraňovat a zůstat s ní. Stali se z nich nerozluční parťáci, postupem času si ani sama nedokázala bez něj tuhle cestu představit. A po náročných měsících cesty konečně našla to, kam mířila a kam pravděpodobně měla patřit.