Babette Eriksson
Základní informace:
Božský rodič
Striboh
Datum narození
1. Polétí 2004
Třída
Žádná
Postavení
Nováček
Vzhled:
Babette je průměrné výšky 165 cm, ovšem taková skutečnost zřejmě nepatří mezi úplně znatelné vzhledem k tomu, že ji nikdy neuvidíte vestoje. Dívka je totiž upoutána na vozíček, což je tedy s naprostou jistotou to první, čeho si člověk všimne, když se na ni podívá. Postavou je štíhlá, váží zhruba kolem 50 kg, a její tělo možná ještě nese nějaké známky toho, že dříve velice vášnivě sportovala. Dělala rychlobruslení, a tak měla svého času vyrýsované hlavně nohy, ale celkově byla fit – dnes už jí svalová hmota trochu ochabla, alespoň tedy na nohou. Ruce posiluje svým dranděním ve vozíčku, když ji zrovna netlačí nikdo jiný – a že se to moc často neděje, protože si Babette prostě nenechá pomoct. Pomineme-li však úbytek svalové hmoty, i tak má pěknou postavu: přirozeně připomínající přesýpací hodiny a ač nemá zrovna bujný výstřih, nedá se o ní říct, že by tělem působila dětsky. Kůži má jemnou a bledou, posetou drobnými pihami i většími znaménky a přikrášlenou o několik tetování: na šíji má v lince vytetovaný trojúhelník, lehce viditelný pro její krátké vlasy, na pravém předloktí dva origami jeřáby a pod nimi nápis „freedom“, posledním tetováním se pyšní její pravá klíční kost, která na sobě nese černý srpek měsíce.
Co se poté její tváře týče, je jemně modelovaná, s drobnou bradou, bez ostrých lícních kostí či jiných takto výrazných rysů. Jako panenka s bledou pletí, plnými rty broskvového odstínu, pihami posetým nosem jako knoflíček, a zářivýma, světle zelenýma očima mandlového tvaru… V obličeji jí příroda nadělila do takové konvenční krásy, že si popravdě ani nepřijde nějak zajímavá v tomto ohledu. Možná tak právě barvou očí, které dříve zvýrazňovala tmavým kouřovým líčením. Dnes se už skoro nemaluje, protože na to nemá náladu a morál, a když už, tak spíše jemně. Podobný přístup uplatňuje také na své tmavě hnědé vlasy, ty si udržuje nakrátko – jak již víme, natolik krátko, že jí je vidět tetování na šíji. Čelo skrývá pod ofinou sahající kousek nad rovné obočí. Stříhá se většinou sama, a tak je její účes občas trochu zubatý, ale nedá se říct, že by jí to vadilo. Hlavně, že nemá nějaké větší starosti při mytí. Pro jejich krátkost je má také vždy rozpuštěné, občas doplněné o nějakou sponku, pérko, šátek nebo čelenku.
Z toho všeho by se dalo asi lehce vyvodit, že se zrovna dvakrát nezajímá ani o svůj šatník a nedává si na něm záležet. Její způsob oblékání by se dal popsat velice jednoduše: zima. Svetry, trička s dlouhým rukávem, oversized mikiny a džíny či jiné dlouhé kalhoty, vysoké boty s kožíškem, zimní bundy a kabáty a taky spousta šál a čepiček a kulichů. Má ale ráda květinové vzory a krajkové topy, i když je teď moc nenosí. Není to tak, že by někam „chodila“. Mimoto má také docela působivou sbírku doplňků a šperků: v oblibě měla svého času chokery (ty elegantní, perličkové nebo krajkové) a nejrůznější kruhové náušnice, prstýnky. Náramkům se ale vyhýbá jako čert kříži: vadí jí je mít na zápěstí, i když to je poněkud bezdůvodný pet peeve. Nicméně, že jí ve většině případů nezáleží na tom, co má zrovna na sobě, neznamená, že se nedokáže hezky obléct. Má i několik reprezentativnějších kousků! Někde. Na dně skříně. V Narnii. Někde tam budou!
Součástí téměř každého jejího outfitu jsou velká sluchátka přes hlavu. Ne proto, aby poslouchala hudbu, ale aby tlumila zvuky z okolí – a vyhýbala se konverzaci s ostatními lidmi.
Rodina:
Jejími rodiči jsou Vilhelm a Carin Erikssonovi, s nimiž žila od svého narození v Mälmo ve Švédsku.
Vždy měla blíže ke svému otci, neb matka se od ní distancovala již od úplného začátku – Carin trpěla poporodními depresemi tak závažnými, že od ní museli Babette na několik měsíců odloučit ze strachu o její bezpečí. Nedalo se však říci, že by se postoj její matky od té doby nějak výrazněji změnil. Babette měla vždy pocit, že musí své matce nějak prokázat, že je hodna její lásky, nikdy se však nesetkala s pozitivní reakcí.
Jejímu trápení ulevoval Vilhelm, který se své dceři věnoval tak moc, jak to jen šlo. Společně mají mnoho vzpomínek a zážitků, nemluvě o tom, že Babette dovedl k rychlobruslení, jemuž se věnovala již zhruba od jedenácti let.
Rodinný život se jim začal postupně rozpadat, když bylo Babette třináct let: její rodiče se rozvedli a její matka se přestěhovala více na jih, aby unikla SAD. Od té doby je její kontakt s vlastní dcerou téměř neexistující.
Další zlom přišel o pět let později, kdy se dívce její život převrátil vzhůru nohama po autonehodě a následkem poranění míchy byla upoutána na vozíček. Po tomto incidentu výrazně ochabl i vztah s jejím otcem, neb se Babette uzavřela do sebe. Situaci nepomohla ani jeho nová přítelkyně, Ann-Kristin Hedlund, s níž se seznámil, když ji přijal jako pečovatelku pro Babette. Jejich vztah jí přijde přinejmenším divný.
Pro svůj handicap žije společně se svým otcem a s Ann-Kristin v přízemním rodinném domku. Dalším členem jejich domácnosti je bílý angorský kocour Mr. Fluffles, vcelku nový přírůstek do rodiny, kterého jí pořídili jako emoční podporu.
Minulost:
Prozatím skryta...
Mazlíček:
Mr. Fluffles je kocourek turecké angory, v době příchodu do tábora jen pár měsíců od svých prvních narozenin, alespoň co se může veterináři, který odhadoval jeho věk, věřit. Vyznačuje se huňatým kožíškem, bílým od špiček uší až po konec ocasu a jasnýma modrýma očima, které jsou zároveň ukazatelem jeho vrozené vady – Mr. Fluffles je hluchý. Právě tato jeho indispozice jej vyloučila z vrhu perfektních koťátek jako vadný kus, opuštěný v útulku, dokud ho jednoho dne neadoptoval Vilhelm Eriksson jako dar pro dceru, která se téměř dočista izolovala od zbytku světa.
Zatímco odhánět od sebe lidi bylo snadné, roztomilé hravé kotě ignorovat nešlo a Babette brzy propadla jeho kouzlu. Potřebovali se navzájem, stále se potřebují, a dnes z nich jsou nerozluční přátelé.
Povahově je kocourek jedno velké klubko radosti – milující a hravý, neskutečně tulivý, téměř nikdy ho nenajdete mimo klín své majitelky, který zahřívá, jako by za to dostával zaplaceno. Nebojí se cizích, ani vůči nim není agresivní, pokud prve vstoupí do jeho zorného pole či o své přítomnosti dají jinak vědět. Přepadnete-li ho zezadu, vystřelí jak namydlený blesk schovat se pod nejbližší kus nábytku. Je na Babette silně vázaný a svou paničku volá… inu, říkejme tomu mňoukání, ale jsou to spíše zoufalé skřeky, neb si Fluffles neuvědomuje svoji hlasitost. Většinu času je relativně tichý, ale když mňouká, tak mňouká.
Když spí, Babette mu o sobě dává vědět tím, že mu položí ruku k čumáku, aby zachytil její pach, než se ho vůbec dotkne. Mr. Fluffles se taky naučil asociovat pár gest s různými významy (přednostně „pojď jíst“ a „pojď se pomazlit“), mají tedy mezi sebou cosi jako znakovou řeč.
