Zpět na hlavní stránku

Není nižší postavy, jen prostě nízká. Děvče, které ještě pořádně nezačalo pořádně růst, možná proto ji všichni vidí jako malé dítě – má takovou tvářičku, kulatou, byla by i nevinná, nebýt jejího prázdného pohledu. Její světle modré oči se dívají až do duše a ještě dál. Nevypadá zrovna přátelsky, rozhodně ne někdo, koho byste chtěli jen tak přizvat do konverzace.

Vždy působí jako takový podivín stojící opodál bez jakýchkoli sociálních schopností či cítění. Navíc jako by se celou dobu věnovala něčemu jinému, stále se zdá rozptýlená – téměř jako by slyšela něco, co se skrývá za konverzací, za běžným dnem, ve stínech. Možná může vypadat až trochu děsivě, s pohledem, jako by vše mělo nějaký špatný výsledek, jako by každou chvílí měla přijít nevyhnutelná katastrofa. Její vzhled tomu vůbec nenapomáhá. Tmavé vlasy, které jsou po většinu času zlehka rozcuchané, jako by se právě probudila či vylezla z ptačího hnízda. Což vlastně není daleko od pravdy, jelikož se dokáže přeměnit ve vránu – velmi nešikovně a rozhodně ne ladně, ale přeci jen je to vrána a ne labuť.

Vše tak nějak ukazuje, že občas je v pořádku soudit knihu podle obalu, protože Maven ani na druhý dojem nevypadá jako zrovna nejpřátelštější člověk, se kterým se chcete bavit. Naopak její zírání do duše je možná ještě více zastrašující v momentě, kdy někoho poslouchá. Snaží se totiž naprosto soustředit na slova vyřčená druhými, a nenechat se rozptýlit okolním hlukem.