Marie Emily Octavia Williams-Wynn
Základní informace:
Božský rodič
Živa
Datum narození
2. Zima 1998
Třída
Stopař, Umělec
Postavení
Vysloužilý táborník
Vzhled:
Marie Emily Octavia Williams-Wynn – veškerou její sofistikovanost zřejmě sežralo její předlouhé jméno, protože cokoli, co by se jí byť jen podobalo, v její 180 cm vysoké postavě rozhodně nenajdete. Končetiny má jaksi dlouhé a na první pohled možná neohrabaně působící, štíhlé a šlachovité, spíše připomínající ještě rostoucí těla holobrádků procházejících pubertou. Na její ženství nebo věk nepoukazují ani výrazné křivky, je totiž spíše stavěná jako obdélník, bez velkých boků nebo prsou, které by zdůrazňovaly drobný pas. Působí jako proutek, kterému jen trochu větší vítr hrozí zlomením, pravda je ovšem taková, že se v jejím těle a svalstvu skrývá pevnost a síla užívaná jen v momenty, kdy to je nezbytně nutné. Soudě dle množství vybledlých i novějších jizev rozesetých různě po těle, přičemž nejvýraznější a pro ni nejdůležitější najdete na břiše a mezi lopatkami, by si člověk myslel, že oné síly neužívá téměř vůbec.
I její tvář je spíše hranatá, i když jaksi… zaobleně, jako by se její stvořitel rozhodl ubrat ostrosti rysů a až poté, co jí je zasadil do obličeje, a změkčil je až dodatečně. Zůstala jí tak silnější čelist a lícní kosti na sebe upozorňují při hře světel a stínů, na rovný nos jí kdosi dodal měkkou bambulku. Jedinou bradu jí snad nikdo změkčovat nemusel, i když do ní možná přidal mělký dolíček, stejně jako do tváří, když se usmívá. A že se usmívá často, ráda a ten úsměv postihne celý její obličej. Snad až líbezně vykrojené rty se roztáhnou tak, až odhalí dásně, nos s pihou po levé straně se nakrčí, jemné oblouky obočí se stáhnou k sobě a tváře se vyhrnou vzhůru natolik, že jí z lískově hnědo-zelených očí zbydou tak akorát škvírky, jimiž může pohlížet na svět, což je obzvláště problematické, když začne smíchy brečet. Nestává se to zrovna málo. A to všechno korunuje svatozář nezkrotných, kudrnatých, špinavě blond vlasů, které jí i ve svém nejkudrnatějším stavu dopadají po lopatky, téměř po pás, když jeden z těch nezbedných prstýnků natáhnete nebo Viu zastihnete s mokrou hlavou, když prameny ještě tíží voda.
Pokud by vás její tvář přesvědčila o tom, že vás tady o její anti-sofistikované agendě pouze balamutím a že by z ní vlastně mohla být docela elegantní mladá dáma, jak si pro ni rodiče vysnili, pak způsob, jakým vyjadřuje svou osobnost a identitu skrze oblečení a doplňky by vám mohl postavit nohy zpět na zem, do reality, ve které Via nevypadá jako kompetentní stopařka, ale spíš jako klíč obtěžkaný milionem klíčenek a přívěsků, jako pták, co to možná trochu přehnal, když se čančal při příležitosti námluv. Obě uši má propíchané na čtyřech různých místech a vždy má v každé dírce nějakou náušnici, žádnou byste ovšem nenašli v páru. Náhrdelníků a chokerů nosí tolik, že se ujal vtip, že by jí hlava spíš upadla, kdyby je nenosila. Obě paže má pokryté od zápěstí téměř až po lokty náramky všeho druhu, z různých materiálů. Pokud může, chodí bosa nebo v nízkých botách, aby si mohla užívat několika nákotníků. A nechtějte začít o korálcích, které má už nejspíš permanentně vpletené do vlasů. Každá z těchto ozdob pro ni má hluboký osobní význam, nemluvě o tom, že mnohé z nich se lesknou magií Life-Bound, jíž je očarovala, aby ji pojily s milovanými lidmi rozesetými různě po světě. Jedině prstýnky nenosí, protože jí překáží, když pracuje rukama.
Věc se má tak, že Vie nesejde na tom, co k sobě ladí a co nikoliv. Když je ve službě v terénu, volí většinou přírodní tóny, kterými by na sebe neupozorňovala, a křiklavé doplňky schovává pod oblečením spíše sportovního typu. Když má volno, nebrání se žádným barvám, texturám nebo vzorům, které vybírá a kombinuje snad jen podle „vibu“ a radosti, kterou jí daná kombinace přináší. V překladu to znamená, že je chodící módní katastrofa. Ale šťastná. Protože přesně taková ona je. Soubor dílčích částí, které ne vždy tak úplně štymují, ale když se člověk zadívá na celý obraz, zjistí, že to vlastně ničemu nevadí. Ať už proto, že je tak spokojená, nebo jednoduše proto, že jsou na světě důležitější věci, kterým by měl věnovat svou energii, než módnímu vkusu excentrické divoženky, která zrovna utekla z místa činu, kde vybuchla barevná bomba.
Rodina:
Viin vztah s její rodinou je v současnosti spíše neexistující. Prních čtrnáct let svého života prožila ve Walesu s otcem Jonathanem Arthurem Williams-Wynn, nevlastní matkou Eleanor a bratry Sebastianem Charlesem a Andrewem Oliverem, jakmile ji však osud Poupěte odvál do Sněženky, s většinou rodiny přerušila kontakt. Se širší rodinou úplně, z té nejbližší udržovala korespondenci pouze s Olliem, leč takové rozhodnutí nebylo jednoduché. Stejně jako Ollie, i ona svou rodinu hluboce milovala, jenže se také úplně stejně cítila zatížena nároky rodičů a jejich představami, jaká by měla být. Už v brzkém náctiletém období zvažovala útěk z domova, aby unikla vyvíjenému tlaku na dosažení dokonalosti – poupěcí záchvat jí pak nabídl nečekanou, ale ne tak docela nevítanou příležitost, pouze s jediným háčkem, kterým bylo odloučení od dvojčete. Tehdy to bylo poprvé, kdy si dovolila udělat sobecké rozhodnutí a neohlížet se za tím, jak by jím mohla své rodině ublížit – a kdyby si měla vybrat znovu, neměnila by.
Minulost:
Marie Emily Octavia Williams-Wynn. S takovým jménem je snad nemožné mít jen jednu tvář, být „jen“ Via. Před rodiči a v kostele byla dívka tichá a ctnostná jako samotná panenka Marie. Ve škole a před kamarádkami byla svědomitá a pilná Emily. Ale ve chvílích, kdy se mohla přestat tvářit, že spolkla pravítko, jednou si sklesle povzdechnout a v další vteřině už vymýšlet nějakou lumpárnu, ve chvílích, kdy byla jen s bratry, daleko od přísného dozoru rodičů, autorit a hodnotících pohledů známých, kteří by se při dalším setkání s Williams-Wynnovými neopomněli zmínit – teprve tehdy si dovolila být Octavia.
Viou byla vždy jen sama pro sebe. Viou byla, když s nevinným úsměvem na rtech lhala rodičům o tom, kam chodí nebo s kým se kamarádí, a bylo to stejně jednoduché jako dýchání. Viou byla, když před Olliem schovala tabulku čokolády, kterou měli oba rádi, ale ona ji chtěla jednou jen pro sebe. Viou byla, když uprostřed noci zírala do stropu a představovala si ty nezměrné dálky, svět, který chtěla vidět a přenést na plátno.
Byly to malé ukradené momenty, pečlivě skrývané přede všemi, kdy mohla být sama sebou, aniž by pořádně věděla, kdo ona sama je. Byly tak kratičké, a tak daleko od sebe, že v nich nestihla spatřit člověka, kterým nejenže skutečně byla, ale kým by chtěla být.
Zbytek času byla perfektní dcerou perfektních rodičů v perfektní rodině. Nic jí nechybělo, snad jen snaha rodičů pochopit, že její zbrklost, mnohdy neomaleně působící slova a trable udržet pozornost, křeč, která svírala její tělo před hodiny trvajícími úkoly, nebyla nedostatkem pevné ruky při výchově, lenost či výmluvy, ale porucha pozornosti, o které předstírali, že neexistuje, protože „dívky přeci ADHD nemají“. Jako by jí to mohli zakázat jako cigarety nebo alkohol, dokud nebude starší, a i poté na ni pokukovali bokem, protože se něco takového na dobrou křesťanku přeci nesluší.
Via se ovšem začala probouzet a probojovávat si cestu skrz skořápku, kterou Williams-Wynnovi vytvořili svým domácím zázemím.
Naneštěstí, ale zároveň jako na zavolanou, si zrovna v tu chvíli její bratr sáhl na život. Bylo jim čtrnáct, ještě pořád spíš děti než cokoli jiného, ale kouskem, kousíčkem svého bytí byla Via i něco dalšího.
Kdyby o tom její rodiče věděli, nejspíš by to nazvali zázrakem, darem shůry, který jim předal jejich Bůh skrze ni. Via ale od prvního momentu, co jí tělem prostoupila horká síla, věděla, že nebyla pouhým nástrojem či prostředníkem, skrze který Bůh vykonával svou vůli a zachraňoval Ollieho od předčasného odpočinku. Byla to ona. Její strach, žal, vztek a vzpurná vůle, to všechno přepsalo realitu a překroutilo vlákna osudu.
Zachránila ho a od té doby nebylo už nic stejné.
Brzy nato opustila Wales a vydala se do světa. Novým domovem se jí na příštích pět let stala Sněženka, místo pro lidi, jako byla ona. Polobohy, jejichž magie se projevila dříve, než by měla. Tábor, ve kterém lidé jako ona umírali dřív, než dosáhli dospělosti.
A podívejte se na ni – jeden by řekl, že přesluhuje.
Prvních pět let ve Sněžence jí dalo domov, přátele a názor, že nemá smysl nechávat si věci pro sebe, protože člověk nikdy neví, co přinese zítřek – a koho si vezme s sebou se západem slunce.
Dalších pět let strávila na cestách. Navštěvovala tábory různě po světě, kam ji zrovna zavál vítr. Nacházela si nové přátele, nové lásky, učila se nové věci. Radovala se z každého nového dne a truchlila pro všechny, kteří takové štěstí neměli. Uložila do země mnoho přátel, otřela slzy a pak s úsměvem zase vyrazila dál.
Kamkoli, jen ne zpátky do Walesu. Mohla se za těch deset let vrátit? Nepochybně. Důvod, proč tak neučinila, byl prostý: nechtěla. I když se jí stýskalo po Olliem, zjistila, že ne natolik, aby čelila všemu, před čím utekla. Možná to bylo zbabělé, možná sobecké, Via se ale rozhodla si za touto volbou stát bez výčitek. Ollie je ze stejného těsta a jednoho dne se stane součástí tohoto světa, stejně jako ona – a až se to stane, opět se shledají, napříč všem nepřízním, které jim osud postaví do cesty. S touhle myšlenkou byla schopna jít dál.
A teď… teď konečně nadešel čas, aby se v Alatyru shledala nejen s ním, ale i s dalším starým známým ze Sněženky. Připravte si papuče a hromosvody, protože pokud tyhle dvě pometla nedonutí najít si k sobě cestu násilím, bude to sebeobětováním, až vysloví něco, co se u Peruna zapřísáhla, že neprozradí…
Mazlíček:
Nemá.
