Zpět na hlavní stránku

Věc se má tak, že Anatoli rozhodně není největší kus vrhu. Statisticky vzato sice nepatří mezi obra, ale zároveň není ani žádného hobitího vzrůstu. On sám by nejspíš argumentoval pro možnost „tak akorát“, i když si je dobře vědom toho, že se nad ním lidé většinou vrší a sklánějí jako vrby nad hladinou. Oněch 171 cm není žádný oslnivý výkon, a v kombinaci s jeho ektomorfní tělesnou stavbou mu bylo odjakživa bližší běhání nebo prolézání – doslova – tundrovskou džunglí, do níž často zabloudil.

Z jeho pohledu to bylo zcela logické. Nikdy v jeho rodině neoplývali velkým vzrůstem, a tak se musel naučit využít to, co měl. Ze svalstva a hmoty, kterou disponoval, dokázal vykřesat i tu poslední jiskru, a byl překvapivě houževnatý – něco, co by do něj na první pohled nikdo neřekl. Jeho mléčně bílá pokožka, posetá stovkami malých černých znamének a jemnými údolími pih, rozhodně nevypovídala o vnitřní odolnosti. Od rýsování sošného Adonise měl daleko, ale jeho nenápadné schopnosti se mohly ukázat jako užitečné. Jedinými výraznějšími částmi jeho těla byla ramena a nohy – jeho láska k lezení už byla zmíněna? Protože právě ta byla nejspíš na vině.

Jeho tělo však neneslo jen pigmentové skvrny. Sem tam se na jeho kůži objevila i malá či větší jizva, narušující zdánlivou symbiotickou neporušenost. Zvědavost a neustálé myšlenky všude jinde, jen ne v přítomném okamžiku, se mu nejednou vymstily. Ať už to byla delší jizva nad pravým obočím, která se táhla až k linii jeho tmavých kadeří, nebo desítky dalších na celém jeho malém zbytku, každá z nich skrývala svůj vlastní příběh.

Nic z toho ale pravděpodobně neupoutá pohled jako první. Tím bývají jeho velké, modré oči – lemované hustými, natočenými řasami, vyvolávající dojem malovaných matrjošek. V kombinaci s přirozeně červenými rty, které se zdají být neustále v lehkém, téměř uraženém našpuleném výrazu, a přirozeným nachovým nádechem v jeho lících, není těžké pochopit, proč by si ho někdo mohl na první pohled splést s dívkou. Aby se tak nestalo, postaral se sám střed jeho obličeje – jeho nos. Velký, neomylný, s výrazným hrbolem. Jednoduše všechno, co by pořádný chlapský nosál měl mít, on má. Dříve na něm vypadal až komicky, ale s věkem do něj pomalu dospěl i se zbytkem svého vzhledu.

Ne že by se nějak přehnaně zajímal o svůj vzhled. Ve většině případů funguje na principu „dej mi dobrý důvod se starat, a já se starat začnu“. Často je tím důvodem něco zcela frivolního, například fakt, že ho samotná činnost prohrabávání si vlasů uklidňuje. Což je mimochodem poměrně zvířecí vzorec. A protože, jakmile dosáhnete určitého věku, jediným stálým dobrovolníkem na tuto činnost jste vy sami – tudíž ano. Jeho měnící se délky a styly účesů pramení právě z této malé chvilky spokojenosti. Přesto jeho tmavě-hnědé přirozeně vlnité kadeře nikdy nedosáhly dál než pod uši. Nejspíš k tomu měl nějaké své další důvody.

Co se týče péče o zbytek těla, tedy od krku dolů, platí podobné principy. Má rád pocit čistoty – v rozumné míře. Vonět si, cítit se svěže a mít oblečení, které ho obepíná na správných místech a je pro něj texturově příjemné. To se dá přeložit mnoha způsoby, ale v krátkosti to znamená, že je velmi vybíravý, co se týče střihů a typů látek. Co se barev týče, tíhne k odstínům hnědé, modré, rezavé a šedé. Má zvláštní slabost pro rukavice, šály, šátky, stuhy a pokrývky hlavy – naopak vede osobní vendetu proti všemu kovovému. Mimochodem, jeho povědomí o módních trendech je asi tak dobré jako povědomí krtka o světle.