Lioria De Jong
Základní informace:
Božský rodič
Dažboh
Datum narození
2. Jaro 2004
Třída
Žádná
Postavení
Nováček
Vzhled:
Na první pohled není Riri tím, kdo by zaplnil místnost hlukem. On ji zaplní obrazem. Ne hlasitostí, ale přítomností, která se nedá přehlédnout. A to i ač je vskutku malý, drobný, postavou spíš kompaktní než majestátní, přesto když vstoupí, pohltí pozornost. Ne snad kvůli výšce nebo svalům, ale kvůli tomu, jak vypadá, jak se nese. Všechno na něm působí promyšleně a přesto lehce, jako by byl živoucím uměleckým dílem, co si z ničeho poskládal vlastní zlatý řez.
Má v sobě zvláštní kontrast, v obličeji něhu, skoro až elfskou jemnost, a přitom ostré hrany, které nikdy nedovolí, aby si ho někdo pletl s pouhou nevinností. Jeho oči jsou jednou z jeho nejsilnějších stránek, tmavé, hluboké, plné žáru, ale také něčeho jiného. Když se na něj člověk dívá, má pocit, že v nich může zahlédnout celé světy, ale nikdy nepochopí všechny. Jsou jako okenní tabule, které zachytávají světlo a lámou ho na tisíc odlesků, aniž by věděl, co přesně je uvnitř.
Vlasy mění barvy podle období, nálady, někdy i podle rozmaru. Přirozeně tmavé, ale nikdy je nenechá jen tak. Obarví je do ruda, do růžova, do modra, někdy je nechá rozpustilé, jindy je svázává do složitých obrazců. Pro něj jsou vlasy stejnou součástí jeho vyjádření jako oblečení. Když se jeden podívá, nikdy neví, jestli jej čeká saténově uhlazený účes, nebo chaotický, divoký proud, co připomíná plamen, který se rozhodl, že už ho nebaví držet se tvaru.
Na těle nese mapu, kterou sám maluje. Drobné tetování, co vyprávějí příběhy, ne nutně jasně čitelné, ale hluboce osobní. Symboly, které dávají smysl jen jemu, ornamenty, které se stáčí jako jeho vlastní život. Každý tah je jako šev, kterým si přišívá kůži zpátky k sobě. Piercingy mu zase slouží jako jiskry, drobné kovové odlesky, co lámou světlo a připomínají, že není žádný čistý obraz, ale spíše vitráží.
Oblečení je jeho druhá kůže. Nikdy ho neuvidíš v něčem, co by nemluvilo. Pro něj je móda způsobem komunikace a to místy i víc než slova, víc než gesta. Je to jeho jazyk. A mluví jím hlasitě, i když jeho ústa mlčí. Krajky, které objímají jeho křehkost. Satén, co odráží světlo a nechává ho působit skoro étericky. Punkové kousky, trhané a křičící, které mu připomínají, že krása nemusí být uhlazená. Kombinuje věci, které by jiní nikdy nespojili, a právě tím vytváří harmonii, která je jen jeho.
Na jevišti, kde předvádí své vlastní kolekce, působí jako někdo, kdo svou bouři přetavil v symetrii. Jeho oblečení není jen vizuální, je to manifest, výpověď, básnický text z látek a střihů. A i když se jeho estetika často pohybuje na hraně punku a alternativy, není to jen pouhá póza. Je to skutečný obraz jeho duše, vše, co v ní leží, křehkost, ostrost, jemnost i bolest zároveň.
Jeho vzhled se nikdy nezastaví v proměně. Neustále se posouvá. Je to proud, jako kdyby jeho tělo bylo plátnem, které potřebuje nové vrstvy, nové barvy, nové švy, aby se necítil prázdný. Není v něm klid, co by se spokojil s jednou podobou. Vždycky hledá, jak se vyjádřit jinak, znovu, víc. Protože pro něj být viděn znamená být pochopen, a to je jediné, po čem opravdu touží.
Je v něm cosi androgynního, nepodléhá hranicím mužského či ženského. Umí být něžný v šatech a zároveň ostrý v konstruovaném obleku posetém aplikacemi. Nepotřebuje se rozhodnout, protože obojí je on. Je v tom sebevědomí, ale i zranitelnost. Protože každé vyjádření, každý outfit je i výkřikem: „Podívejte se, tady jsem, tohle jsem já.“ A přitom ví, že to nikdy nebude celé. Ač si není jistý, že kdy kdo skutečně byl tak blízko, aby to vše spatřil.
Ririho vzhled není jen estetika. Je to deník. Všechno, co si neuměl říct, všechno, co mu nikdo nikdy neřekl, zapisuje na své tělo. Do vlasů, do tetování, do piercingů, do švů látek, které spojuje. Jeho tělo je mozaikou, jeho oblečení je báseň, jeho tvář je sklem. On je obraz, který se nedá přečíst jediným pohledem, protože pokaždé ukazuje jiný fragment.
A přesto, i kdyby na sobě neměl ani šperk, ani barvu, ani jediný kus saténu, jeho oči by snad zvládly přikovat na místo. Protože právě v nich se skrývá ten neustálý, tichý žár, magma, co nikdy nezchladne.
Rodina:
Žádná.
Minulost:
Riri nikdy nezačínal s čistým papírem. Už od narození nesl mezi řádky pocit, že je špatně napsaný, že je jeho existence chybný tah perem, který měl být dávno vymazán. Jeho matka to v něm jen potvrdila, ne proto, že by mu to řekla, ale tím, že nikdy neřekla nic. Nebyla tam, nezajímala se, a malé dítě v tom vidělo pravdu o sobě: „nejsem dost“. Ten pocit se v něm usadil jako stín, který se nikdy zcela nerozptýlil. A přesto, i přes tenhle stín, se v něm rozhořela zvláštní láska. Ne jako malý plamínek, co čeká, že bude udušen, ale jako láva, tichá, pomalá, rozlévající se krajinou jeho života.
Jediným skutečným domovem byla jeho teta. Sestra jeho matky, žena, která neměla nic, a přesto se rozhodla dát všechno. Z ničeho postavila prostor, kde se Riri mohl cítit aspoň na chvíli v bezpečí. Byla to její láska, která mu vtiskla první základ: že něha existuje, i když svět tvrdí opak. Nebyla to láska přebohatá ani okázalá, byla to láska vařená z mála, přišitá z kousků cárů nalezených po všech koutech a uličkách, poskládaná ze dnů, kdy peníze nestačily, ale úsměv ano. A právě díky ní se Riri stal tím, kým je, někým, kdo věří, že i v prázdnu můžeš zasadit květinu, když ji zaléváš dostatečně často.
Ve škole nebyl ten nejviditelnější. Ne ten, kdo by vedl, ani ten, kdo by se schovával. Byl intenzivní. Malý, a přesto těžký svou přítomností. Neuměl stát v koutě a tvářit se, že nevidí. Když viděl někoho uštvaného do temna, zasáhl. Když slyšel nespravedlnost, ozval se. Nešlo o odvahu, spíš o nutkání, jako kdyby jeho tělo neumělo jinak. A přitom byl kluk, co si často stavěl svůj svět, co se rád ztrácel v kreslení, šití, ve hře s barvami a látkami. Už tehdy věděl, že móda je víc než ozdoba. Byla to poezie beze slov.
Pak přišla jeho hvězda. Bytost, která se objevila mezi dětmi, a přesto nepůsobila jako dítě. Ne jejich křehkostí, ale lehkostí. Byla to krása, co nepřišla z plakátu, ale z jiného světa. Nebyla punková, nebyla drsná, nebyla hlučná. Byla éterická, nepopsatelná. Měla v sobě něco, co Riri nikdy neměl, vřelost, laskavost, lehkost, jako kdyby se vznášela nad špínou země a nikdy se jí nedotkla. On, se všemi těmi paradoxními částmi, se k ní upnul, aniž by věděl proč. Byla jeho sluncem, jeho světlem, jeho hvězdou.
Bylo to přátelství. Čisté, dětské, nevinné. A přesto v něm Riri cítil víc. Nechápal to, neuměl to pojmenovat, jen věděl, že všechno v něm se točí kolem té hvězdy. Šil pro ni, kreslil, tvořil. Točil se za ní jako slunečnice za světlem, vždycky tiše, vždycky v pozadí, nikdy to nevyslovil. Byla to láska, co hořela pomalu, ale jistě.
Ve třinácti, v těch rocích, kdy dítě přestává být tak úplně dítětem a začne objevovat další své niterní zákoutí, si uvědomil, že se mu líbí kluci. Nezapíral to, nehanbil se za to. Nosil to hrdě jako součást sebe, protože věděl, že popírat to by znamenalo popírat i svou hvězdu. Jenže svět je krutý a děti dokážou být ještě krutější. Jeden z těch, co měl víc síly a méně svědomí, zjistil, ke komu se Ririho oči obracejí. A začalo peklo.
Bylo mu čtrnáct, když zažil, co nikdy neměl. Krutost, vydírání, násilí, co mu vzalo i ten zbytek nevinnosti. Byl to čas, kdy Riri poprvé mlčel. Nikdy by si to nenechal líbit, kdyby šlo jen o něj. Nikdy by se neohnul, kdyby to neznamenalo riziko, že se jeho hvězda dozví pravdu. Ta myšlenka ho dusila. Radši snášel bolest, ponížení, než aby jeho světlo bylo poskvrněno jeho tajemstvím. Nikdy to nevyslovil. Nikdy nepřiznal. A přesto to v něm zůstalo, jako zvlášť doteku citlivé místo, které už nezahojí žádný čas.
Ale jeho hvězda zůstala stejná. Nevěděla. A Riri mohl dál stát vedle ní, smát se, tvořit, chránit. Dál šít a psát básně, dál se otáčet za světlem, které o tom nevědělo. A pak jednoho dne hvězda zmizela. Odejít bylo rozhodnutí rodičů, ne její. A Riri zůstal v tmě.
Zůstal mu jen dopisový příslib, že si budou psát. Jenže dopisy nepřicházely. Psával je dál, ale odpověď zůstávala v nedohlednu. A zatím co jeho hvězda mizela, mizela i jeho teta. Každou návštěvou byla slabší, průsvitnější, jakoby se z ní vytrácel život kousek po kousku. Riri se snažil nevěřit, snažil se držet, ale ve chvíli, kdy umírala, probudilo se v něm cosi, co nevěděl, že má. Světlo. Teplo. Celá místnost se naplnila žárem, který teta snad cítila jako poslední dar a odcházela s úsměvem, protože věděla, že tenhle kluk, kterého vychovala, nese v sobě víc, než si kdy uvědomoval.
Riri zůstal sám. Bez hvězdy, bez tety, jen sám se sebou. A tak se vrhl do rebelie. Pil, tvořil, šil, dřel ze sebe kůži po nelegálních barech. V noci hledal únik, ve dne hledal barvy v šeru dospěláckého života, co mu z nenadání spadl do klína. V každé volné chvíli se ztrácel v tom, co mu dávalo smysl. Punk, satén, krajky, všechno, co mu připomínalo, že i bolest může mít své kouzlo, když jej vytvoříš, když jej oblečeš. Pořád psal dopisy, pořád natahoval ruku k nebi, které už dávno bylo prázdné.
Jednoho večera, opilý a vyčerpaný, napsal dopis, který nikdy neměl být poslán. Poslední vyznání, slova, která v sobě držel celé roky: „I přese to vše, čím mě láska provedla, vybral bych si ji zas a znovu. Pořád dokola, bez zaváhání, bez myšlenky o jiném. Protože co je svět bez své hvězdy? Nic.“ Nepamatoval si, že ho poslal. Ale poslal. A tím se cosi uzavřelo.
O rok později přišla nehoda. Emoce se v něm promíchaly s nově se probouzející mocí a vybuchly v oslepujícím světlu. Spadl, ztratil paměť. První týdny byly tiché, snad až příliš, žádné vzpomínky, žádná bolest, jen zvláštní, nesedící mír. A právě tehdy přišel dopis. Alatyr. Volání, které mu dalo nový směr. A protože neměl co ztratit, šel. Odešel z místa, co mu nikdy nepatřilo, a vstoupil do nového. Bez minulosti, bez sebe. Ještě více ztracený než kdy předtím, ale možná právě proto blíže k tomu, aby se konečně našel.
Mazlíček:
