1. Podlétí 2022

Mój drogi kwiatku...

Bylo - je - těžší ti psát, když vím, že by stačilo pár kroků a... Jednoduše je to těžší. Když jsi tady.

Ale za poslední léta jsem si zvykla tak moc, že neumím psát deník jinak. Jinak, než takhle.

Doufám, že ho nikdy nikdo nebude číst. Byla jsem totiž v alatyrské knihovně a viděla jsem je - desítky, možná dokonce stovky deníků. Některé už se rozpadaly. Byly psané azbukou i latinkou. Rusky, polsky, ukrajinsky, anglicky... Proč mě nikdy nenapadlo psát ten můj slovinsky? Možná mi přišlo zvláštní, psát ti dopisy v jazyce, který neovládáš. Nevím.

Stejně se ti nikdy nedostane do ruky, tak proč nad tím tolik přemýšlet?

Možná bych měla celou tuhle stránku škrtnout a začít znovu. Nebo ji rovnou spálit.

Jako by na tom záleželo.

Záleží jen na tom, že jsem si nic nevzala. I když jsem chtěla. I když bych mohla dojít na ošetřovnu a... Mohla bych. Ale neudělala jsem to.

A nějak to ztrácí smysl, když ti o tom nemůžu říct.

- Léa