2. Podlétí 2022

Je již velice pozdě a měla bych se alespoň pokusit usnout, nedaří se mi však.

Mám toho na mysli spoustu. Co se stalo a na co jsem zapomněla, ale také co se stalo a pamatuji se na to, důsledky mám totiž přímo před očima.

Prázdný, tichý pokoj. Cassie nepřišla, přestože chtěla. Asi jsem ji rozzlobila, neb jsem potřebovala mluvit s Aether. V soukromí. Nepřeji si, aby věděla o tom, co mne trápí, protože se sama obávám toho, co se v mé paměti ukrývá, zda-li to tam stále je.

Aether totiž souhlasila s tím, že mi pomůže. A já na oplátku pomohu jí tím, že jí nabídnu svou mysl k tréninku. I kdyby se nám nepodařilo najít to, co hledám, budu ráda, že alespoň ona najde něco, co potřebuje.

Nemohu si však pomoct a doufám... Je tam Beau ještě někde? Vzpomínám na to, jak mne v zimě brával na horkou čokoládu a učil mne šermovat, i když jsem měla být výhradně baletka. Jak se mnou nacvičoval na školní představení... Ale poté nic. Vytratil se a opustil mne, nás všechny...

Když jsme se s Aether rozloučily, stala se velice podivná věc. Inu, že zde čas od času zničehonic vyraší rostliny – to není zase tak podivné. Podívala se na mne a zamávala mi, světlo jí doslova uniklo zpod kůže. V tu chvíli jako by se to světlo dotklo i mne a posvítilo na kvítí fialek, aby lépe rostly, i když si jsem docela jistá, že se jednalo o měsíční světlo, nikoli sluneční.

Fialky... Víra a náklonnost. Zejména víra, důvěra. Ale jistou náklonnost nejspíše nemohu popřít...

1. Předjaří 2021

Alatyr je podivuhodné místo.

Tak moc, že by se mi o něm nezdálo ani v tom nejdivočejším snu. Za ten nedlouhý čas, jenž jsem strávila zde, mne má nevědomá obrazotvornost odvedla na nejrůznější místa a postavila do nejrůznějších situací, žádná z nich ovšem nebude tak podivná jako právě tady, tím si jsem po úvodu do démonologie jista.

Než mne osud zavál na toto místo, snila jsem o útěku do dalekých krajů, o počátku nového života někde daleko, předaleko od Paříže. Můj sen se mi splnil. Mé city jsou ovšem… zmatené.

Je toho spoustu, co musím zpracovat. Jsem polobohyně – údajně. Nenašla jsem na sobě však nic… polobožského. Jistě, že rozumím řeči ptactva, Cassie brala jako důkaz a dle všeho to je zde zcela přirozená věc, část mne se ale nemůže zbavit dojmu, že to je přirozená věc spíše v nějaké léčebně. Kde tedy vlastně není tak úplně přirozená.

Existují démoni. V jídelně nás obsluhuje domovoj a v lese cosi roztrhalo nějakou dívku tak, že co mělo zůstat uvnitř, bylo venku a naopak. To je tu prý také na denním pořádku. Doufám, že pouze ten domovoj, nikoli roztrhání krvelačnou bestií.

Mám strach… O sebe, o Cassie, kterou jsem zde potkala v den svého příjezdu a od té doby jsme nerozlučné. Ale také o Aether, dívku, která nás seznámila s tím nejzákladnějším, co jsme potřebovaly vědět. A s její roztodivnou magií. Viděla jsem ji na nedávné slavnosti, říkají tomu zde Kračun, ale jsou to v podstatě Vánoce – a poté utekla do noci a od toho večera jsem ji ani koutkem oka nezahlédla… Snad se také nesetkala s tím, co zabilo tu dívku. Doufám, že je v pořádku.