1. Podlétí 2022

Mój drogi kwiatku...

Bylo - je - těžší ti psát, když vím, že by stačilo pár kroků a... Jednoduše je to těžší. Když jsi tady.

Ale za poslední léta jsem si zvykla tak moc, že neumím psát deník jinak. Jinak, než takhle.

Doufám, že ho nikdy nikdo nebude číst. Byla jsem totiž v alatyrské knihovně a viděla jsem je - desítky, možná dokonce stovky deníků. Některé už se rozpadaly. Byly psané azbukou i latinkou. Rusky, polsky, ukrajinsky, anglicky... Proč mě nikdy nenapadlo psát ten můj slovinsky? Možná mi přišlo zvláštní, psát ti dopisy v jazyce, který neovládáš. Nevím.

Stejně se ti nikdy nedostane do ruky, tak proč nad tím tolik přemýšlet?

Možná bych měla celou tuhle stránku škrtnout a začít znovu. Nebo ji rovnou spálit.

Jako by na tom záleželo.

Záleží jen na tom, že jsem si nic nevzala. I když jsem chtěla. I když bych mohla dojít na ošetřovnu a... Mohla bych. Ale neudělala jsem to.

A nějak to ztrácí smysl, když ti o tom nemůžu říct.

- Léa

1. Zima 2021

Mój drogi kwiatku...

chtěla jsem ti napsat, že by se ti tu určitě líbilo, ale pravda je taková... Že vím, že ne. Chyběl by ti ten chaos, který v táboře vládne. Chybělo by ti pomáhat dětem, kterými jsme dříve byly i my dvě. Mě se tady ale líbí. Ze všech míst, které jsem vystřídala je tohle... Jedno z těch lepších.

Bylo zvláštní se vrátit do Prahy. Trochu jako vrátit se domů, až na to... Že ne tak úplně. Obě víme, kde je můj domov.

Teď ale zase odcházím. Možná už jsi slyšela o Alatyru. Pravděpodobně už jsi slyšela o Alatyru.

Prý došlo k bitvě. Umřely stovky lidí, kwiatku... Polobohů. Dětí.

Myslím, že je to znamení. Že musím změnit místo.

Přeci jenom už mě to tu začínalo dusit. Změna bude dobrá, obzvlášť, pokud potřebují pomoct. Vím, že bys nebyla pyšná, že zase odcházím. Ale líbilo by se ti, že chci pomoct. Myslím, že kdyby se ta zpráva dostala až k vám, tak taky přijdeš. Takže... Se asi musím modlit k otci, aby se to nikdy nestalo.

Víš, že je lepší, když se od tebe držím dál.

Stýská se mi.

- Léa