Alatyr je podivuhodné místo.
Tak moc, že by se mi o něm nezdálo ani v tom nejdivočejším snu. Za ten nedlouhý čas, jenž jsem strávila zde, mne má nevědomá obrazotvornost odvedla na nejrůznější místa a postavila do nejrůznějších situací, žádná z nich ovšem nebude tak podivná jako právě tady, tím si jsem po úvodu do démonologie jista.
Než mne osud zavál na toto místo, snila jsem o útěku do dalekých krajů, o počátku nového života někde daleko, předaleko od Paříže. Můj sen se mi splnil. Mé city jsou ovšem… zmatené.
Je toho spoustu, co musím zpracovat. Jsem polobohyně – údajně. Nenašla jsem na sobě však nic… polobožského. Jistě, že rozumím řeči ptactva, Cassie brala jako důkaz a dle všeho to je zde zcela přirozená věc, část mne se ale nemůže zbavit dojmu, že to je přirozená věc spíše v nějaké léčebně. Kde tedy vlastně není tak úplně přirozená.
Existují démoni. V jídelně nás obsluhuje domovoj a v lese cosi roztrhalo nějakou dívku tak, že co mělo zůstat uvnitř, bylo venku a naopak. To je tu prý také na denním pořádku. Doufám, že pouze ten domovoj, nikoli roztrhání krvelačnou bestií.
Mám strach… O sebe, o Cassie, kterou jsem zde potkala v den svého příjezdu a od té doby jsme nerozlučné. Ale také o Aether, dívku, která nás seznámila s tím nejzákladnějším, co jsme potřebovaly vědět. A s její roztodivnou magií. Viděla jsem ji na nedávné slavnosti, říkají tomu zde Kračun, ale jsou to v podstatě Vánoce – a poté utekla do noci a od toho večera jsem ji ani koutkem oka nezahlédla… Snad se také nesetkala s tím, co zabilo tu dívku. Doufám, že je v pořádku.