2. Podlétí 2022

Je již velice pozdě a měla bych se alespoň pokusit usnout, nedaří se mi však.

Mám toho na mysli spoustu. Co se stalo a na co jsem zapomněla, ale také co se stalo a pamatuji se na to, důsledky mám totiž přímo před očima.

Prázdný, tichý pokoj. Cassie nepřišla, přestože chtěla. Asi jsem ji rozzlobila, neb jsem potřebovala mluvit s Aether. V soukromí. Nepřeji si, aby věděla o tom, co mne trápí, protože se sama obávám toho, co se v mé paměti ukrývá, zda-li to tam stále je.

Aether totiž souhlasila s tím, že mi pomůže. A já na oplátku pomohu jí tím, že jí nabídnu svou mysl k tréninku. I kdyby se nám nepodařilo najít to, co hledám, budu ráda, že alespoň ona najde něco, co potřebuje.

Nemohu si však pomoct a doufám... Je tam Beau ještě někde? Vzpomínám na to, jak mne v zimě brával na horkou čokoládu a učil mne šermovat, i když jsem měla být výhradně baletka. Jak se mnou nacvičoval na školní představení... Ale poté nic. Vytratil se a opustil mne, nás všechny...

Když jsme se s Aether rozloučily, stala se velice podivná věc. Inu, že zde čas od času zničehonic vyraší rostliny – to není zase tak podivné. Podívala se na mne a zamávala mi, světlo jí doslova uniklo zpod kůže. V tu chvíli jako by se to světlo dotklo i mne a posvítilo na kvítí fialek, aby lépe rostly, i když si jsem docela jistá, že se jednalo o měsíční světlo, nikoli sluneční.

Fialky... Víra a náklonnost. Zejména víra, důvěra. Ale jistou náklonnost nejspíše nemohu popřít...