2. Předzima 2021

Takže... posledně jsem psal o vizi, a teď to nebude jiný. Zjistili jsme, co ta vize vlastně znamenala a královsky jsme přitom dostali přes hubu. Ne od bohů, i když ti se taky moc nepředvedli, ale celou dobu tu byl nějaký parchant, jen tak schovaný pod Společenským domem? Jasně, byl to vězeň, Mia se s ním setkala a věděla to, protože ho pak hnedka odvedli, ale furt to je padlý na hlavu, že tu měli někoho tak nebezpečného a nikomu o tom neřekli. A ještě k tomu hnedka pod Společenským domem, co to je za logiku?!

Nicméně – syn Morany. A zatraceně silnej. Utekl jim z vězení, „překvapivě“, a pak tady udělal pořádnej bordel. Radě se ho podařilo zastavit, š čímž jsem kupodivu pomohl, i když absolutně netuším jak. Matka mi musela asi požehnat, protože si jinak nedokážu představit, že by byla moje schopnost dost silná na to, aby ho zadržela. Nebo já dost silnej na to, abych ji ovládal. No, takže, chytili ho – a pak to šlo zas rychle do hajzlu.

Připravili jsme se na boj... a bojovali. A já nic neudělal. Kvůli mně zemřely dvě holky, jediný dvě osoby, který byly ochotný se se mnou bavit. Love... nějakej hajzl jí propálil hrdlo. Spálil ji, nemohla křičet, jen se na mě... koukala. A já koukal na ni. Zabil by i mě, kdyby mě nezachránila Ruslana, jenže ta potom taky umřela. Byl jsem zraněnej, pomalej, nemohl jsem nic dělat, ale ona bojovala, i když mě skoro neznala, a pak ji před branou roztrhali démoni.

Nic jsem neudělal. Sakra, NIC JSEM NEUDĚLAL. Obě umřely kvůli mně, protože neumím bojovat, neumím léčit, neumím ani ovládat svoje schopnosti, který by třeba zachránily Love život, kdybych jen uměl... cokoli. Jenže tanec a vaření v táboře nikoho nezachrání. Ani pár mytologickejch příběhů. Moje matka by mohla – ale zase se na mě vykašlala, dík za to, Mokoš. Vysrala ses nejen na mě, ale i na další desítky táborníků, který pak sežral ten tvůj vrch, co tady máme. Doufám, že sis užila, že jsem to byl JÁ, kdo přednášel modlitby zemřelým. Určitě sis to užila.

Takže... kolem a kolem, na hovno situace. Polovina tábora je mrtvá. Do hajzlu, jsou mrtví. Tolik mrtvých. Omýval jsem je a převlíkal a pak jsem sledoval, jak je Andrea s Julianem spálili a nosil jsem jejich popel v urnách do mohyly. Nevím, co bude zítra, co přijde s ránem, jestli na nás nezaútočí znovu. Ale hlavně, že jsem měl polívku a umírám strachy a únavou a nedokážu nic, jen sedět a kňučet...

Teď je asi moc pozdě na uvědomování, že chci umět a zvládnout víc... Ale chci. Mus