Drahý zápisníku,
s hrdostí ti oznamuji, že jsem duch. Tedy, ne úplně. Narozdíl od ostatních jsem se ocitla v té druhé polovině šťastlivců při Podzimkovém masakru, a tak kráčím ještě mezi živými. Tím pádem nejsem duchem v doslovném smyslu.
Možná, že jsem myška. Taková ta myška, co se objevuje v knižní sérii Iluminae, ve třetím díle, myslím. Byla to moc hezká knížka a já jsem se stala tou nejchytřejší myškou. Nebo bych se jí alespoň stát chtěla.
Jsem neviditelná, schovávám se mezi regály a proplouvám dlouhými dny tiše jako potůček u pramenu. Myslím, že jenom Julian ví o mé přítomnosti. Jemu málokdy něco uniká, všimla jsem si toho.
Ale ani ty nejvíce plaché myšky se nemohou schovávat věčně. Ne, pokud chtějí přežít. Vím to. A taky vím, že momentální alatyrský klid je čistě povrchový. Čím dál tím více táborníků nechává své negativní pocity ovládnout jejich myšlení. Děsí mě to.
Ovšem, neděsí mě to natolik, abych si toho nevšímala. Už ne.
Tohle místo je tak chaotické. Ani v knihovně už není takový klid, jaký býval. Ta nejistota se na všech podepisuje. Je obtížné si všimnout podstatných věcí - podezřelých věcí, těch smrtelně důležitých.
Je tu spousta nových lidí, které neznám a znát ani nemohu. Přesto je důležité mít oči na šťopkách i před nimi. Převážně před nimi. Je toho tolik, co mi uniká. Vyvolává to ve mě silné pocity frustrace.
Avšak, možná se na mě usmálo štěstí. Mám pomocníky. Spousta malých pomocníků. Spousta párů malých očiček.
Ve vší upřímnosti bych nikdy nečekala, že budu něčím podobným jako je krotitelka opeřenců. Či spíše jejich sestra ve zločinu. Jejich společnice a kamarádka. Vím, že mi pomohou. A vím, že pokud si nezaznamenám to, co se uvnitř tábora bude v následujících dnech odehrávat, je možné, že se vše ztratí po mé smrti. Ráda bych na to nemyslela, ale skutečností je, že nám smrt všem dýchá za krk. A pěkně hlasitě funí.
Zítra napíšu víc. Pokusím se něco zjistit. Vím, oči dokořán a sluch našpicovaný.
CH.