Cassandra Iona Baudin
Základní informace:
Božský rodič
Simargl
Datum narození
1. Polétí 2007
Třída
Démonolog
Postavení
Nováček
Vzhled:
Už když se narodila, byla Cassie velice mrňavé miminko. Její mamka jí vždycky vyprávěla, že se všechny sestry na sále rozplývaly nad tím, jaká je maličká a rozkošná. Prý vůbec nebyla pomačkaná jako ostatní miminka. Byla její vlastní malý soukromý poklad. A taková Cassie už zůstala. Vždycky trochu menší než její vrstevníci. Její maminka to zbožňovala, protože jí pořád mohla říkat „malý klenote”, ovšem Cassie z toho už tak nadšená nebyla. Nechtěla být vždycky být ta mrňavá! Ale utěšovala se tím, že má ještě spoustu času na to, aby vyrostla,
a že se to určitě stane. Její mamka sice taky nebyla zrovna hráčka basketballu, jenže kdo ví, jak vysoký
je Cassiein otec? Sama si ho vždycky představovala velmi vysokého. A věřila, že se jednou probudí, a její tělo bude minimálně o patnáct centimetrů vyšší, a bude to jenom začátek! A jednou, až se její táta vrátí, tak
ji pohladí po vlasech, a s nadšením řekne, jak je krásně vysoká, celá po něm!
To bylo jenom takové zbožné přání opuštěné dcery. Protože pravda byla, že byla celá mamka. Měla její dlouhé ohnivě zrzavé vlasy. Měla její záplavu pih. Její plné rty, které vždycky zůstávaly pootevřené, když
se nesoustředila na to, aby je tiskla k sobě, protože její horní ret byl vyklenutý víc nahoru, odhaloval tak její přední zuby. Po ní měla i mateřské znaménko na pravé lopatce, které svým tvarem trochu připomínalo ptáčka.
Jednu výjimku to ale mělo. Její mamka měla oči modrozelené jako čistý lesní pramen za podzimního odpoledne, zatímco Cassiiny oči byly tmavé. Tmavé, divoké a někdy docela temperamentní a intenzivní.
To byly oči jejího otce. Věděla to jistě, protože mamka jí to připomínala celý život. Často si ji brala na klín jen proto, aby vzala její bledou tvář do dlaní, přidržela si ji, a jen se dlouhé minuty dívala do jejích očí. Vzpomínala na muže, se kterým zplodila své jediné dítě. Vždycky říkala, že to byl nejlepší a nejkrásnější muž, jakého kdy poznala. A to musela být pravda, protože její mamka poznala velkou spoustu mužů.
A protože Cassie byla jedinou připomínkou, kterou na jejího otce její mamka měla, tak nějak se snažila, aby její holčička zůstala pořád tím malým klenotem, který může opatrovat, a který jí, na rozdíl od něj, nikdy neodejde. Cassie se snažila, aby byla její mamka šťastná, co nejspokojenější, protože tak mívala delší dobrá období,
a proto se v tomhle dost podřizovala. Nosila vlasy nejčastěji spletené do dvou copů, díky kterým vypadla trochu mladší než ve skutečnosti, nosila spoustu barevného oblečení,
spoustu barevných návleků, punčoch, i bot. Bavilo ji to. Bylo to kreativní. A vždycky měla spoustu na výběr, protože u nich doma, ve všech těch chaotických bytech, které s Ruth vystřídaly, nikdy nebylo nouze o záplavy barev, flitrů a sarapetiček. To totiž byla, po keramických jezevčících, další Ruthina slabost.
Rodina:
Matka Ruth Baudin.
V táboře se Cassie seznámila i se svými polovičními sourozenci: Séverinem D. Charpentierem, momentálním Bojarem, a Seraphinem.
Minulost:
Cassie vyrůstala jenom s Ruth. Ano, Ruth. Její mamka trvala na tom, většinu času, aby ji oslovovala jménem. Přišla si tak mladší a krásnější, říkala jí. Většinou. Někdy si naopak přišla hrozně stará a křehká, a nechtěla nic jiného než objetí pořádné hřejivé deky, pohlazení po vlasech, medový čaj a něžná „maminko”.
Ruth trpěla maniodepresemi, a většinu času vyžadovala péči, spíše, než by ji poskytovala. Ale… Snažila se.
Sem tam. Když měla dobré dny. A dobrou náladu.
Milovala svoji dceru, víc než cokoliv, jen… Ji většinu času brala jako svoji nejlepší kamarádku a jako svůj umělecký projekt. Zapomínala na to, že Cassie je ještě dítě. A její dítě.
Ruth byla vyhořelá divadelní herečka a šansoniérka. Byla krásná, vždycky. Dlouhé, husté, ve vlnách se stáčející ohnivé vlasy, plné rudé rty, modrozelené oči a malý roztomilý nos posetý pihami. Byla okouzlující. Bývala také hodně úspěšná, ale… Obvykle věřila velice špatným mužům, kteří jí slibovali budoucnost. Zničilo ji to. Její budoucnost nakonec utopili producenti, její porucha, a dokonale otupující kombinace léků a alkoholu, která se jí stala věrnou průvodkyní životem.
Vždycky něco provedla. Nějakou hloupost. Někoho si přivedla. K někomu šla a nevrátila se domů celou noc.
Až s ránem, se zářivým úsměvem, rozmazaným líčením, a čerstvou várkou sýrových croissantů, a plnou náručí omluv a slibů navrch. Že už to neudělá. Že se začne doopravdy léčit, že prášky bude brát řádně, a bez šampaňského!
Nikdy to neudělala. Když jí bylo zle, když strávila dny i týdny v posteli, ve tmě, pod dekou, s pláčem a čajem, odmítala je, naříkala, že jsou k ničemu, že už chce mít od všeho pokoj. Cassie jí je drtila mezi polévkovými lžícemi a míchala do čaje. Přidávala extra med, aby si Ruth nevšimla jejich hořkosti. A když jí bylo dobře, když vyšla z ložnice, oblečená v elegantních upnutých šatech, učesaná, nalíčená, celá zářivá… Míchala si je sama.
Do šampaňského. Do cherry. Do koňaku. Do čehokoliv, co teklo, do čehokoliv, co jí koupili „gentlemani”, kteří se na ni chodili dívat do vyčpělého kabaretu v okrajové části Paříže, kam se musely stáhnout, když Ruth promrhala skoro všechny peníze, které měla našetřené z dob svého největšího úspěchu.
Něco jim z těch dob ale přece jenom zbylo. Měly malou loveckou chatu, v lesích v severní Francii, kde bylo chladněji, kde byl klid, kde nebyla Paříž, a kam Ruth se svou dcerou ráda utíkala, když se jí začínalo přitěžovat, když se nad ní začínala stahovat černá mračna deprese. Tam bylo jejich kouzelné království, tam na ně nikdo nemohl. Jenom ony samy…
Když byla Cassie starší, trávila svoje dny sněním a uklízením chaosu, který po sobě Ruth nechávala. Skládala oblečky. Vařila, když chtěla jíst. Vařila, když Ruth musela jíst, a nezvládla ani vstát z postele. A… Začala si vodit domů psy. Proč ne, když si její matka vodila domů muže? Cassie taky chtěla společnost. A Paříž byla plná podivných voříšků a tuláků, které nikdo nechtěl. Cassie s nimi souznila. Ji taky nikdo nechtěl. A nejenom to, Cassie jim rozuměla! Doslova. Mluvila s nimi. A oni s ní. Vždycky měla pocit, už když byla maličká,
že jí na ulici pejsci odpovídají na pozdravy, a tak je zdravila s co největší razancí, což Ruth neskutečně vytáčelo. A byla to pravda.
Už nebyla tak osamělá. Měla si s kým povídat. Komu si postěžovat. Chodili za ní a odcházeli, jak se jim zlíbilo.
Jednou Ruth zmizela na celý týden. Zmizela s nějakým mužem jeden večer po představení, a vrátila
se až za šest dní, během odpoledne, celá rozcuchaná, vysmátá, zmatená a opilá, a v náručí přinesla štěně.
„Není keramická, tak třeba jí nezničíš!” zvolala ve dveřích a začala se smát, když malou jezevčici vypustila
na zem. Štěňátko od ní prchlo do bytu, schoulilo se pod stolkem, na kterém ležely tři knihy a dva zbytky keramických tělíček jezevčíků, které nevydržely záchvat vzteku z matčina dalšího zmizení. A počůralo se.
Cassie to psí holčičce neměla za zlé. Uklidila to, umyla ji, učesala, a pak se s ní zavřela v pokoji, zatímco Ruth odpadla na gauči.
Mazlíček:
Vlkopes Belial po zesnulé tábornici Gabrielle A. Owen.
