Zpět na hlavní stránku

Minulost:

Uuuuum… tak kde bych asi začala své vyprávění? No asi to vezmu pěkně od začátku. Ani nevím, proč jsem
se objevila v ruském městě jménem Kaluga. Malé dítko s bílými vlásky a nádhernýma modrýma očima
se prostě jako samotný zázrak zjevilo před vchodovými dveřmi jednoho z domů, v dětském kočárku, při křišťálové lunární noci v únorovém zamrzlém Rusku. Matička mi tehdy vyprávěla, že nemohla uvěřit vlastním očím, že někdo dokázal odložit takhle krásné dítě na pospas svému osudu a láskyplně se mě ujala. Měla jsem sebou akorát deku, ve které jsem byla zabalená a žádný lísteček, žádný kontakt na své původní rodiče, důvod, proč se mě chtěli zbavit ani vlastní jméno jsem neměla. Moje matička se mi rozhodla dát tedy jméno Kiana, které má v různých jazycích mnoho původů, ale vybrala ho, protože mě našla za úplňku, Kiana – bohyně měsíce. V domě se nacházelo ještě jedno dítko, tehdy to byl teprve tří letý klučík jménem Kyle, který byl neskutečně nadšený, že bude mít mladší sestřičku se kterou si bude moci hrát, když matička bude pracovat. Matka se jmenovala Anastazie a já byla novým přírůstkem do rodiny Kaslana. Rodina však byla neúplná, možná to bylo tím, že tam chyběla hlava rodiny. Dle matičky prý utekl chvíli po narození Kyle, byl to násilník
a neskutečný notorik, vím od své matičky, když mi o něm občas povídala.

Mé první vzpomínky se začaly vytvářet až okolo třetího roku života, co se stalo předtím, vím akorát
z vyprávění svého bratra Kyle a matičky, která byla docela překvapená, že jsem byla hodně tiché dítě, které skoro vůbec nebrečelo, možná až překvapivě chladná jsem byla na malé dítě. No, jako každé malé dítko jsem byla neskutečně zvědavá, všude jsem lezla, na všechno jsem se ptala, protože mě všechno zajímalo, když si tak na to vzpomínám, tak jsem musela svému bratrovi vykecávat díry do hlavy, naštěstí jsem se jako malá rychle unavila, takže jsem vždycky alespoň na pár hodin dala pokoj. „Chvíli toho slastného ticha.“ Vždycky si povídal můj bratr, kdykoliv jsem spala. Už jako malá jsem si spíše hrála s autíčky, než abych se zaobírala česáním panenek nebo hraním si na čajový dýchánek, kdo by tehdy řekl, že mi tyhle věcí vydrží až do dospělosti.

Neměla jsem se špatně, ale také jsem se neměla nejlépe. Naše rodina patřila k té chudší rodině, nebylo to tak, že jsme častokrát neměli co do pusy, ale žádné drahé věci jsme si taktéž nemohli dovolit. Matička pracovala
v tamní ocelárně u výrobního pásu a vzhledem k tomu, že chyběl i příjem ze strany otce, tak to na naší rodině bylo poznat. Nosila jsem oblečení po svém bratrovi nebo nějaké staré hrady po své matce, za což jsem
se mnohdykrát stávala terčem posměchu, jako malá jsem tehdy ještě nechápala, proč jsou vlastně děti zlé, byla jsem malá a naivní a vlastně celou školku jsem prolezla pod ochranářskými křídly svého staršího bratra, který když nastoupil na školu, tak mě chodil vyzvedávat, když matička byla v práci. Musím říct, že to byly dva roky ne moc hezkého dětství… děti dokážou být pěkné zákeřné svině.

A pak přišla základní škola, kde jsem procházela s průměrných až podprůměrným prospěchem.
Nedalo by se říct, že jsem byla vyloženě hloupá, spíše jsem se si dělala své věci a látku, která se probírala
ve škole, tak jsem ji bezostyšně ignorovala. Kdyby nebylo mého bratra, tak bůh ví, jestli bych vylezla celou základní školu. Co mě vlastně bavilo ve škole? To se těžko popisuje. Neměla ráda matiku, fyziku a podobné věci, chvilkový zájem jsem projevovala u historie, ale to mi také nevydrželo. A tělocvik? Brrr, nesnáším tělocvik, pach smrdutých žíněnek zůstane už ve mně navždy zaryt. Co mě však bavilo, tak byly jazyky, ty jsem si užívala, sice angličtinu jsme se nemohli moc učit, ale dalo mi to alespoň nějakou motivaci něco dělat. Kamarády ve škole jsem moc neměla, možná to bylo tím, že jsem nenosila pořádné oblečení nebo, že jsem
si nikdy moc nerozuměla s dívkami a kluci se mnou nechtěli bavit, protože jsem byla holka, což se také začalo odrážet i na chování vůči mně. Občasná šikana byla na denním pořádku, schovávání věci nebo posměšky taktéž, zvládala jsem to, sice to nebyly zrovna dvakrát nejhezčí dny pro mě. Nikomu jsem to neříkala, nechtěla jsem tím tížit matičku, která už tak měla své práce dost, aby nasytila dva hladové krky a bratr se o mě starat
už tak dost, takže jsem ho taktéž tím nechtěla zatěžovat. Tohle věci se začaly postupně měnit s nástupem
na druhý stupeň, kdy jsem začala stárnout a šikana se začala přiostřovat. Učitelé s tím nic nedělali, a i když
se Kyle snažil mě ochraňovat, tak to také nepomáhalo. Kyle byl spíše ten tichý typ, který zůstával zakopaný
v učebnicích a měl svůj vlastní svět. V tu dobu jsem se začala vyhýbat škole, lhala jsem matičce, že mi není dobře od žaludku nebo jsem do školy vůbec nedošla a někde jsem přečkala do doby, než škola skončí.
Tehdy se začalo ve mně rodit něco, co jsem sama ještě pořádně nechápala, takový ten tlak na duši, který narůstá a narůstá jako balónek, který praskne a rozseje kolem sebe zkázu. A to se přesně stalo, bylo to tenkrát
v sedmé třídě, bratr byl v deváté, takže se soustředil plně na přijímací zkoušky na střední školu a já si prostě existovala. No, až do jednoho incidentu, kdy jeden blbeček si mě začal dobírat. Nejdříve to bylo slovně, ignorovala jsem to, a když jsem mu nedala reakci, kterou on očekával, tak do mě začal strkat, tahat za vlasy
a já nevím, co ještě. Tenkrát to viděl i Kyle, který okamžitě zasáhl, což se ale nelíbilo tomu klukovi a udeřil
mi bráchu. Tehdy to pro mě byla určitá stopka, cítila jsem, jak ve mně krev vře, to šílené napětí těla, přestala jsem se ovládat a toho kluka jsem udeřila taktéž. Jak se říká, každá akce má svojí reakci, takže mi přistála rána taky. Pak přišel zkrat a já jediné, co si pamatuji bylo to, že jsem stála nad tím klukem, který ležel na zemi. Klouby jsem měla od krve a z úst mi tekla krev. Byla jsem domlácená jako manželka, kterou zrovna zmlátil napitý manžel. No, dá se říct, že byl z toho neskutečný průser a já i ten kluk jsme byli málem vyhozeni ze školy, co se však změnilo bylo chování děcek vůči mně. Nevím, jestli to byl respekt nebo strach nebo něco jiného, ale kluci se se mnou začali bavit, nejdříve byli uchvácení tím, jaký klepec jsem mu dala a pak se začali bavit normálně, chodila jsem s nimi ven, hráli jsme si a tak. Jediné, komu se to však nelíbilo byl Kyle. Nedivila jsem se mu, většinou ti kluci, se kterými jsem se bavila bylo pár pofiderních osobností, které taktéž chodili za školu. No, zkrátka jsem se nechytla té nejlepší party. Záškoláctví, začala jsem kouřit, občas popíjet alkohol, taktéž jsem se občas zapletla do nějaké menší krádeže v obchodě, ale bavilo mě to, cítila jsem se volná a také jsem si poprvé „vydělala“ i nějaký ten peníz, který rozhodně pomohl naší rodině. No, každopádně roky plynuly, brácha
se dostal na střední školu a já nějakým záhadným způsobem vychodila základní školu.

No, neměla jsem absolutní tušení, co by měla dělat po základní škole. Sama jsem nevěděla, co bych chtěla dělat, ale pak mě to trklo. Kdykoliv jsem byla s kluky venku, tak jsme se ochomýtali kolem aut, bavili se o nich nebo jsme prostě na ně s úžasem hleděli. Takže jsem se rozhodla, že prostě půjdu zkusit školu pro mechaniky, nevěděla jsem, co od toho očekávat, můj prospěch byl mizerný, a navíc jsem musela začít dojíždět do Moskvy.

V Moskvě se mi otevřel úplně nový svět a můj život začínal nabírat úplně jiných obrátek. Sice jsem
se neskutečně těšila na to, že navštívím poprvé Rusko, ovšem se objevili nové problémy, které stály přede mnou. Měla jsem bydlet na koleji, protože dojíždění by trvalo dlouho, ale problém byl v tom, že matička
si nemohla dovolit platit za kolej, takže jsem musela já. Bylo na čase si najít v Moskvě brigádu, abych mohla pokračovat ve svých studiích, ale těžko se něco hledalo pro patnáctiletou holku, která měla vychozenou základní školu. No, nakonec se na mě štěstí usmálo a já si našla brigádu, nebyla to žádná hitparáda, ale
na zaplacení kolejí a nějakou obživu to stačilo. Ze školy rovnou do práce a z práce rovnou do postele, protože jsem neměla skoro na nic čas. Dalo se to, sice mi chybělo si vyjít s kamarády ven na cigaretu nebo pokecat, ale chtěla jsem udělat všechno pro to, abych udělala matičku šťastnou. Dejme tomu, že jsem v práci byla taková děvka na všechno, nebavilo mě to, ale kdo by zaměstnal tehdy šestnácti letou holku, která se snaží přivydělat nějaký ten peníz, aby mohla studovat v Moskvě. Jednou však se mi naskytla příležitost, o které jsem tehdy ještě nevěděla, že mi změní celý můj život. Když jsem se po škole balila do práce, tak mě odchytil Alexei a nabídl
mi jeden takový kšeft, no jednalo se o nelegální práci, kterou jsem zpočátku ihned odmítla. Nechal mi pár dní na rozmyšlenou. No, netrvalo to ani dva dny a jí přišla za Alexeiem, že souhlasím s onou prací, jednalo
se o malý kšeft pro nějaké chlapy, kteří kradli auta a pašovali různé nelegální věci z Ruska, my jsme měli sebrat pár autorádií, že prý když se nám ona práce povede, tak nám nabídnou něco většího, když mi Alexei řekl, kolik za to dostanu peněz, spadla mi huba na zem. Nezbývalo než mu na to kývnout. Ten den jsem se seznámila
s pár dalšími novými kluky, se kterými byl Alexei kamarád, sice nebyli rádi, že vidí ženskou ve svých řadách, ale Alexei se za mě zaručil, že nic neposeru, za což jsem byla ráda. Ještě před akcí mě Alexei naučil, jak se dostat do zamčeného auta bez toho, aniž bych spustila alarm a musím říct, že jsem asi našla svůj skrytý talent. 

Když přišel den akce, musím říct, že jsem byla vyklepaná jako ratlík, kterého ovál studený vzduch. Neustále jsem přemýšlela nad tím, co všechno se může podělat a jak to budu vysvětlovat matičce, že jsem skončila
na policejní stanici, když jsem se chtěla vkrást do cizího auta. Ale pocit z toho, že mě můžou chytit byl tak vzrušující, že jsem postupně začínala chtít více. Moje první akce se podařilo, nikdo nás nechytil a my odcházeli s plnou hrstí kradených autorádií. A ty peníze, nikdy neviděla tak velký obnos peněz pohromadě, blýskalo
se na lepší časy, alespoň jsem v to doufala. A co se dělo pak, vám už asi bude jasné. Za pár dní za mnou došel Alexei, že se mě chce vidět jeho šéf, inu nevěděla jsem, co od toho moc čekat, ale šla jsem. Jejich operační středisko se nacházelo v jedné z velkých autoopraven v Moskvě. Když jsme přišli do kanceláře, stálo tam už dál pár dalších lidí, některé jsem znala a některé ne. A pak jsem ji uviděla, přísahám vám, že tak krásné zelené oči jsem v životě neviděla. Měla jsem pocit, že se moje srdce rozskočí. A pak přišel i šéf, který si chtěl s námi promluvit a pochválit nás za dobře odvedenou práci. Ještě ten den jsem se stala plnohodnotnou členkou jejich organizace.

Nastala velká změna v mém životě, postupně jsme začali dělat větší a větší akce, peníze se jenom hrnuly
a já se učila o autech, milovala jsem tenhle život. Kdykoliv jsem dostala peníze z nějaké akce, tak jsem kupovala pro matičku a bratra různé drahé věci, aby se měli trochu lépe. Matička se vždycky ptala, kde beru peníze
na takové dárky. Tvrdou prací jsem jí odpovídala, i přesto, že mě vnitřně hlodalo to, že jsem jí musela lhát. Bratrovi bylo jasné odkud vítr vane, ale nechtěl se se mnou o tom hádat. Časem jsem chodila i s ostatními lidmi na akce a poznala jsem Katju, tu nejkrásnější dívku se zelenýma očima. V téhle branži byla už nějakou dobu, ale věkem byla stejně stará jako já, bavily jsme se o autech a o různých dalších věcech. Ukázala mi noční stránku Ruska, povím vám, že uměla žít. Tahala mě po klubech, díky ní jsem objevila vodní dýmky, které jsem si okamžitě zamilovala a v shisha barech jsem byla prakticky denně. Školu jsem začala flákat, protože jsem přestala stíhat všechno dávat dohromady. Žila jsem život městské holky, která vyrůstala na vesnici.
Kluby, hudba, chlast, dýmky, kradené auto, prostě na plný plyn. Myslela jsem si, že mě nemůže nic zastavit. Mýlila jsem se.

Můj život pokračoval tímhle tempem tak přes půl roku. Měla jsem vydělané hezké peníze a koleje byly pořád levnější než nějaký byt. Udělala jsem si řidičák, postupně jsem si šetřila na své vysněné auto a s Katjou jsme
se neskutečně sblížily. Byla jsem do ní naprostý blázen, ale bála jsem se jí to říct. Jak jsem říkala, mýlila jsem se, když jsem si myslela, že mě nemůže nic zastavit. Doteď si pamatuji, jak mi zazvonil ve večerních hodinách, byla jsem na koleji, poslouchala jsem hudbu a kouřila jsem. Volal mi bratr, trochu jsem se divila, že mi volá takhle pozdě večer, zvedla jsem a mým tělem projela úzkost, když jsem uslyšela jeho ubrečený hlas. Mé tělo
se chvělo, nevěděla jsem, co říct. Po chvíli jsem se s klidným hlasem zeptala, co se stalo. Jeho odpověď zůstala ve mně jako černý střep zaražený v srdci. Matičce se stala nehoda v práci a zraněním na místě podlehla. Nevěděla jsem, jak pořádně reagovat, něco ve mně říkalo ať si zachovám chladnou hlavu snažím se konejšit Kyle a druhá stránka chtěla řvát na celý svět. Chvíli jsem si ještě povídala s bratrem a snažila se ho utěšit. Jakmile zavěsil, tak si pamatuji, že mi po tváři začaly stékat slzy. Ihned jsem se sbalila a šla jsem na místo, kde jsem věděla, že se mi dostane pomoci. Celá ubrečená jsem zaklepala na byt Katjy, jakmile otevřela dveře hned jsem jí padla kolem krku a zhroutila se jako domeček z karet.

Po pár dnech jsem matičce zařídila pohřeb a pohřbili jsme ji v jejím rodném městě. Vztahy mezi mnou
a Kylem se značně ochladili, snášel to hůře jak já. Za to vztah mezi Katjou a mnou se ještě více zpevnil. Postupně jsme se daly dohromady a já byla neskutečně šťastná, všechno jsme dělaly spolu, trávily jsme čas spolu, a dokonce jsem se k ní přestěhovala. Společně jsme plánovaly procestovat celý svět v našem autě. Začala jsem si zase užívat života, pořídila jsem si vlastní dýmku, obarvila si vlasy na bílo a opět jsem začala žít divoký život. Peníze jsme měly a čas byl také na naší straně, myslela jsem si.

Uběhl rok a něco, bylo nám devatenáct a my jsme byly připraveny na to začít cestovat. Angličtinu jsme se učily spolu a vysněné auto jsme měly taktéž. Život byl krásný až do dne, kdy Katja zničehonic zkolabovala, myslela jsem si, že byla jenom vysílená z práce a podobně, omyl. V nemocnici ji našly neléčitelný nádor a odhadoval
ji tak půl roku života. Život se mi začal hroutit před očima, ale snažila jsem se zůstat nohama pevně za zemi. Jakmile Katju pustily z nemocnice ihned jsme se sbalily, a ještě ten den jsme vyjely na naši výpravu. Polsko, Litva, Řecko, Itálie projely jsme snad všechno, co se dalo, protože čas nám neskutečně ubýval a Katjy stav
se zhoršoval. Každý den jsem čekala to nejhorší a snažila se psychicky připravovat na to, kdy ten přijde. Dalším plánem byla Amerika, obě jsme toužily okusit americký sen a já doufala, že se nám to oběma podaří.

Katja zemřela dva měsíce před plánovanou cestou do Ameriky, měly jsme lístky pro nás i zarezervované místo pro přepravu auta. Byla jsem zdrcena, každý den jsem chodila k jejímu hrobu nosila ji květiny, žádný lék nebo droga nedokázal napravit mé zlomené srdce. Byla jsem zaseklá na místě a nemohla se hnout. V tomhle stavu jsem byla dlouho, připadala jsem si jak troska, chtěla jsem to vzdát, všechno mi ji připomínalo, všechno…

Už jsem si myslela, že v tomhle světě nic nepřekvapí. Mýlila jsem se. Jedné chladné noci jsem stála
na opuštěném parkovišti s výhledem na krásné Los Angeles, nikde nebylo ani živáčka. Hudba hrála nahlas
a já se utápěla ve svých myšlenkách na Katju. A pak se prostě zjevil. Kůň, který držel něco v hubě. Čuměl
na mě těma jeho očima a já nechápala, co po mě vlastně chce. Snažila jsem se ho odehnat, ale nedal se. Každým mým pokusem ho odehnat se přiblížil o dva kroky, dokud nezačal hlavou narušovat můj osobní prostor a nevnutil mi ten dopis. No, nechtělo se mi věřit co v něm stálo. Přišlo mi to jako nějaký trapný pokus
o vtip, ale nedokázala jsem si vysvětlit, jak to zvíře zničehonic objevilo. Chvíli jsem přemýšlela, jestli má vůbec takovou cestu, ještě zpět do rodné země podnikat, ale co jsem měla ztratit? Neměla jsem nic, krom auta, pár vzpomínek na Katju… nic. A tak jsem se rozhodla pro další šílený výlet na neznámé místo.