Zpět na hlavní stránku

Minulost:

Moranin syn vstoupil do vztahu Andera Aikio a Rose Hawkins poměrně neočekávaně: chodili spolu teprve pár měsíců, ani ne půlrok, když se Anderovi na prahu objevilo dítě. Každá rozumná žena by nejspíše vzala nohy na ramena, ovšem Rose podle její rodiny nikdy moc rozumu nepobrala – a tak se chlapečka ujala jako vlastního a brzy se stala Anderovou ženou, aby spolu mohli dítě bez starostí vychovávat.

Dexterovo rané dětství bylo takřka idylické, prožité v krásách norské přírody a vesnického života v Havøysund. Zde vyrůstal po boku svého otce a nevlastní matky, v zázemí plném lásky, radosti a štěstí. Otec se živil jako rybář, většinu dne strávil na loďce, a po pracovní době se ke svému synkovi vracel s fantaskními příběhy o mořských tvorech a bestiích číhajících ve vlnách. Jeho matka byla zase profesionální švadlena, která ve své malé pracovně šila na zakázku a v podstatě pracovala z domu, tudíž se měl chlapec vždy ke komu přimknout, když mu scházela společnost. Kdokoli, kdo by se s takovou znalostí jeho prvních roků na Dextera podíval dnes, musel by si pokládat jen jednu otázku: Co se sakra zvrtlo?

Přišel o otce, když mu bylo deset, a to v něm zanechalo hlubokou ránu, která se dodnes zcela nezahojila. Po Anderově smrti se dvojice dočasně přestěhovala k Dánelovi Aikio, Dexově strýci, kde strávili několik měsíců, než se Rose rozhodla, že bude nejlepší, pokud úplně změní scenérii. Vzala Dexe do Anglie, do svého rodného města Norwich, aby zde začali nový život. Stěhování ale nebylo jedinou velkou změnou: došlo i na změnu jeho příjmení, aby to bylo pro Rose jako samostatného rodiče jednodušší, v chlapci to ale jen vyvolalo pocit, jako by ztratil další kousek svého otce.

Měl pocit, že to tak pokračovalo i nadále. Zatímco on trávil odpoledne setkáváním s terapeutem, Rose začala po roce truchlení randit a našla si „ideální“ partii. Na Michaelovi Aschcroftovi nebylo nic vyloženě špatného, jen to, že se až moc snažil Andera nahradit – a když to nevyšlo, obrátil takřka o sto osmdesát stupňů. Obzvláště po svatbě začal s tím, jak je Dexter nevděčný za všechno, co pro něj dělali, a podobné průpovídky se staly častým předmětem jejich sporů. Kdo se ho prosil? Dexter nikdy nechtěl náhradního tátu. Pokud nějakou otcovskou figuru měl, pak se jednalo o strýčka Dánela, který byl teď na stovky kilometrů vzdálený – a za to mohl poděkovat jedině Rose, že ano. A tak dále, a pořád dokola, každá hádka o tom samém byla snad ještě horší než ta poslední, až se nakonec Dexter jednoho dne zvedl, vzal Rosinu kreditku a další den už seděl v letadle, směr Norsko. Bylo mu čtrnáct a taky mu bylo jedno, jaké následky jeho útěk bude mít – hlavně, že bude tam, kde se opravdu cítil doma. Bohové vědí, že Norwich se nekvalifikovalo.

Tahle malá puberťácká vzpoura ale nebyla to jediné, co se tehdy stalo… V chlapci se probudila jeho magie a přivedla na krátkou chvíli zpět toho, po kom toužil nejvíce – a pak mnohé další duše z podsvětí, lidské i zvířecí, bylo jich tolik, že myslel, že mu pukne hlava, sápaly se po něm, volaly, žádaly o pomoc, kterou jim nemohl nabídnout. Tělo měl jako v ohni.

Probudil se na velice zvláštním místě. Říkali mu Vlčí stopa a on měl brzy zjistit, že se na následujících pět let mělo jednat o jeho domov. Naprosto absurdní myšlenka, kterou nedokázal jen tak přijmout. Jakmile se ujistil, že jsou stále v Norsku, při první příležitosti práskl do bot. A když ho dohnali a dovedli zpět, zkoušel to znovu a znovu, stále dokola, dokud nedošli ke kompromisu: zůstane, pokud bude moct víkendy trávit u svého strýce. S jistou nechutí a nutností dohledu mu to bylo dovoleno – lepší než ho neustále nahánět po venku.

Krátce se ale také vrátil do Anglie, vysvětlit matce, co se stalo – a jak to bude dál. Tábor polobohů skryl pod zástěrkou prestižní soukromé akademie pro nadané mladistvé, tak, jak mu vedení kladlo na srdce, s plným stipendiem, bezplatným internátem a stravováním. I Rose potřebovala chvíli přesvědčovat, dojít ke kompromisu… ale koneckonců, svého syna milovala až moc na to, než by mu něco takového upřela, a tak se Dexter sbalil a opět zamířil do Norska, vraceje se do Anglie jen na Vánoce a „letní prázdniny“.

Život v táboře mu nakonec docela prospíval. Pořád byl tak trochu podivín, kterému se nedařilo zapadnout do kolektivu, ale rozhodně se cítil víc vítaný než v běžném kolektivu dětí jeho věku. Tady byl každý tak trochu divný. A nejdivnější z nich byla Angelina, první a doposud poslední dívka, ke které se u něj rozmohl jakýsi cit. První láska, která k němu přišla až v šestnácti letech, a strhla ho takovou silou, že bolest po její ztrátě mu stále tupě duní v hrudi. V tomto věku se mu do cesty přimotalo také jisté uřvané, čtyřnohé a velice chundelaté neštěstí – Loki, štěně huskyho, které Dexter vzal za své v moment, co mu na fenku poprvé padl pohled. Jak by mohl jen tak přejít zoufale plačícího pejska, opuštěného při kraji silnice?

Ztráta Angeliny jej poznamenala skoro stejnou měrou jako smrt otce. Stejně jako tehdy, uzavřel se do sebe. Začal víc času trávit sám a jedinou společností mu byla jen jeho fenka, na kratičké momenty jej vytrhávající ze stavů deprese. Přestal se vídat se svou rodinou, ozval se jim jednou za pár měsíců. Učil se, pracoval na sobě, snažil se ponořit do práce, aby zapomněl, odtrhnout od sebe ty neskutečně bolestivé pocity a vzpomínky na štěstí, které tak náhle zmizelo. Někdy, když měl lepší den, to fungovalo. V ty horší dny se sotva zvedl z postele, a i to jen kvůli Loki, aby ji vyvenčil.

Napříč tomu je ale pořád tady, odkroutil si svých pět let v táboře, a dokonce se rozhodl pokračovat dál a dosáhnout postu Mentora. Ne snad, že by ho nějak bavilo učit ostatní, nejspíše nemá na mentorství ty správné buňky, ale možná to je pokus o vystoupení z komfortní zóny. Nebo další jeden z jeho útěků. Ať už je to jakkoli, skončil kvůli tomu v Alatyru, aby splnil praxi potřebnou k získání mentorského postu, podle postupů Vlčí stopy. A nejspíše není ani trochu připraven na to, co ho tady čeká.