Qi Fang
Základní informace:
Božský rodič
Svarog
Datum narození
1. Podzimek 2003
Třída
Voják
Postavení
Táborník
Vzhled:
Že je Fang-Fang z Dálného východu se nedá přehlédnout, ani kdybyste chtěli. Pokud nemáte zrakové problémy, velmi jednoduše si z jejích rysů odvodíte, že se jedná o Asiatku, avšak opatrně: záměna s Japonkou nebo Korejkou by jí byla velmi proti srsti, je to přeci jen Číňanka, a i když vzhledově sdílí jisté podobnosti
s oběma zmíněnými národy, v mnohém se také liší.
Kupříkladu tvář nemá tak kulaťoučkou, spíše oválnou, zužující se ke krapet špičatější bradě, kterou velmi ráda bojovně vystrkuje dopředu, když ji něco namíchne. I čelist samotnou má trochu ostřejší a výraznější než zbytek jejího jinak jemně řezaného obličeje, většinou uvolněného v nicneříkajícím výrazu, nebo zase rozjasněného krásným úsměvem. Popravdě jsou tyto dva výrazy těmi nejčastějšími vzhledem k její povaze
a pravděpodobně byste její tvář nezastihli staženou v naštvané grimase. Ne proto, že by naštvaná nebyla, ale většinu času se umí dobře ovládat, a tak bývá její výraz buďto sluníčkový, nebo nicneříkající, takřka netečný, hlavně když nechce ztratit „tvář“. Každopádně ve velkých hnědých očích ji vždy jiskří a hlavně na nich člověk nejjednodušeji pozná, co se odehrává v jejím vnitřním světě – ať už se jí oči zaplaví slzami, začnou z nich sršet blesky nebo jednoduše září nadšením, skutečně každý její pohled může vyprávět příběh, který její plná, jemná ústa mnohdy zamlčují. Jemně vykrojené, přirozeně růžovoučké rty s trochu ostřejším „cupid’s bow“ čas
od času dávají prostor jejím perličkám, aby zazářily v úsměvu. Nos má poměrně drobný, s bambulkou.
Z profilu je její tvář také poměrně jednoduše rozeznatelná – klenuté čelo, rovný nos a ostrá čelist, div
se o ni někdo nepořezal.
Obočí má stejně jako vlasy tmavě hnědé, skoro až černé, a rovné. Její vlasy nemají zrovna výjimečnou texturu,
i když se tak jako roztodivně, nevýrazně vlní, obzvláště poté její kratší prameny, takže… ano, takže má teď
na hlavě hlavně po ránu pořádné hnízdečko. Dříve mívala vlasy dlouhé skoro až po pas a popravdě s nimi bylo snad méně starostí než teď, když jí neposedné prameny obzvláště na levé straně neustále padají do oka
a obecně si dělají, co chtějí. Jsou husté a mnohdy nezkrotné stejně tak jako ta, která se jimi pyšní. Pro jejich délku, která na krku prozatím nepřesáhla krk, s nimi mnohdy není moc co dělat – maximálně tak přední prameny sepnout sponkou nebo do palmičky, což je rozhodně roztomilé, i když ne zrovna často k vidění. Důležité je také zmínit jedno místečko na jejím krku – jedná se o mírně stočenou jizvu na zadní straně, která
se táhne zhruba centimetr do vlasů. Kvůli oné jizvě tam má od doby, kdy si ji tak nedobrovolně pořídila, plešaté místečko, ale podobně jako zbytek jizvy je celá tato záležitost schovaná pod ostatními prameny. Vlasy
jí pochopitelně za dobu v táboře již trochu dorostly, a tak jsou aktuálně dlouhé zhruba po ramena.
Přejdeme-li do většího měřítka, Fang-Fang dosahuje poměrně hezky průměrných 169 cm ve výšce a váhou také nepřekračuje ty či ony meze. A přestože její tak trochu klukovsky střižený účes může říkat jedno, podle těla byste si ji rozhodně nespletli. Je jednou z těch šťastných, jejíž tělo připomíná přesýpací hodiny – a to dost jasně, neb ty i ony vnady silně kontrastují s jejím uzoučkým pasem. Není ale vyloženě kost a kůže, to ne,
je hezky obalená ať už tukem nebo výrazně se rýsujícími svaly, takže na ní nějaké vystouplé kosti nepohledáte. Jednu dobu by tomu tak možná i bylo, ale zlepšení její situace se krásně promítlo do jejího životního stylu,
a tak tu dnes máme dívku se zdravým tělem. Její pleť je světlá, náchylná na spálení od sluníčka – a taky
na ní naprosto svítí její ruměnce! Po většina těla ji má jemnou a neporušenou, jen ruce má trochu zhrublé,
je tedy poznat, že byla zvyklá pracovat hlavně rukama. Jinak má také načervenalé tetování na levém ňadru, kousíček pod klíční kostí. Další porušení kůže si vysloužila při Podzimkovém masakru: je jím šrám přes levé oko, kdy naštěstí nedošlo k porušení bulvy, jizva se jí zde však utvořila. Další „suvenýr“ z potyčky se strigou
je možné najít na jejím pravém boku, od zubů i drápů dravého démona. Nejsou zrovna malé, táhnou
se jí od břicha až na záda, jsou různě klikaté a trhané.
A nakonec, co se jejího oblečení týče, Fang-Fang má ráda trochu alternativnější kousky, což se dá jednoduše přeložit jako spousta černé. Má ráda kožené bundy, přiléhavé kalhoty, do kterých si zastrčí over-sized tričko, takže na první pohled nemusí být její bujný hrudník úplně znát, martensky na nožky a může se vyrazit. Skoro. Její velkou zálibou jsou totiž různá cingrlátka. Hlavně, aby byla kovová a co možná nejlépe poměrně jednoduchá, ale potkat ji někde s řetězem kolem krku, na kalhotách, omotaného kolem ruky – ne, není
to neobvyklé! Libuje si také v prstýncích, ale náušnice nesnese. Taky má u sebe vždy nerezové chopsticks. Jen tak zaražené v kapse. Ne, není to hygienické, ale pokuste se jí to vymluvit. Její styl je ve finále hodně uvolněný, hlavně aby se mohla volně pohybovat a nestarat se o to, jestli to bude vypadat špatně, když se zašpiní. Tím nechci říct, že se neumí obléknout i elegantně a „krásně“, ale moc takových kousků byste v jejím šatníku nenašli, hlavně proto, že za poslední rok jich zkrátka nebylo potřeba.
Rodina:
Fang-Fang vyrůstala v útlém dětství pouze se svou matkou, Mao Jia Li, v Tchien-ťin. Svého otce nepoznala
a pro matčinu ctižádostivost a soustředěnost na kariéru (sic neúspěšnou) neměla žádné sourozence ani nevlastního otce. Tato situace se nezměnila ani v pozdějších letech, a tak vyrůstala víceméně osamělá, přinejmenším v kruhu rodinném, neb ji Jia Li nebrala ani k prarodičům, a tak se musela Fang-Fang zabavit mezi svými vrstevníky.
Její rodinný život zamával šátečkem a vyskočil z okna v jejích šestnácti letech, kdy musela domov pro jisté záležitosti opustit. Od té doby byla její situace jako na horské dráze – na pěkně rozvrzané, aspoň třicet let staré horské dráze, které nedůvěřuje už ani její provozní. Jednoduše tedy řečeno: nejistá.
Po nějakém tom čase ale přeci jen našla místo, kde by mohla složit hlavu, a tak je nutno zmínit Qi Ming Yueho, který se dívky v nouzi ujal. Fang-Fang si k němu velmi rychle vybudovala pevné pouto a začala jej vnímat jako svou otcovskou figuru, proto není nijak neobyčejné, že se spíše představí jako Qi Fang, než svým skutečným rodným jménem Mao Fang.
V táboře se seznámila se svou poloviční sestrou Lucianou Freyou Sienkiewicz-Sjöberg a bratrem Charliem Brownem.
Minulost:
Fang-Fang vyrůstala v útlém dětství pouze se svou matkou, Mao Jia Li, v Tchien-ťin. Svého otce nepoznala a pro matčinu ctižádostivost a soustředěnost na kariéru (sic neúspěšnou) neměla žádné sourozence ani nevlastního otce. Tato situace se nezměnila ani v pozdějších letech, a tak vyrůstala víceméně osamělá, přinejmenším v kruhu rodinném, neb ji Jia Li nebrala ani k prarodičům, a tak se musela Fang-Fang zabavit mezi svými vrstevníky.
Jia Li vychovávala svou dceru k dokonalosti. Cpala jí hlavu desítkami pouček, byla k ní zbytečně přísná, kdykoli se dívce nepovedla jediná drobnost, nebo přišla domů se známkou horší než výbornou. Do jisté míry z ní její matka dělala obraz sebe samotné a snažila se jí vštípit zásady, aby „nepochybila“, tak jako se stalo jí, když s Fang-Fang neplánovaně otěhotněla, pročež otec dítěte vzal kramle. Život matky samoživitelky nebyl jednoduchý, nemluvě o tom, že prarodiče jejich dvojičku zcela zavrhli. Jednalo se o velice… konzervativní rodinu. Neúspěšná umělkyně s dítětem na krku, které bylo čím dál tím divočejší, nejspíš po svém nezvedeném otci, které se těžce ovládalo. Přesto se Jia Li podařilo ve své dceři vypěstovat stránku, kterou mohla dívka reprezentovat: tichá, pracovitá, perfektní. Na malé dítě to byl velký nátlak, který prostě nemohlo dlouhodobě zvládat.
Zlom přišel v pubertě, kdy se podmaněná dětská divokost stala teenagerskou rebelií. Fang-Fang chtěla pod vrstvami výchovy najít samu sebe, pravou sebe, ne takovou, jakou ji chtěla mít její matka. Ale popravdě? Bála se. Tak jako se každé dítě bojí zklamat svého rodiče, obzvláště pokud žilo celý život pod dojmem, že musí být dokonalé, jinak o něj přijde. Řekněme, že Jia Li byla až bolestně upřímná, když své dceři opakovaně oznamovala, že její otec utekl, protože ji nechtěl, ale že ona takové štěstí neměla. Takže jestli se Fang-Fang někdy cítila jako břímě, které někomu zkazilo život? Rozhodně. Ta myšlenka ji nahlodávala každičký jediný den, jedovatě se jí ozvala v hlavě, kdykoli udělala něco zakázaného, jako by na ni měla její matka vyskočit zpoza rohu a hned ji za to přinejlepším vytahat za uši. Ale přesto si to dovolovala, ukusovala ze zakázaného ovoce… ale netrvalo to dlouho, než byla vykázána z „Ráje“.
Snažila se posunout hranice v mnohém. Najít sebe nejrůznějšími prostředky. Kromě toho, že zjistila, že se ráda baví s kluky, že ji zajímají auta a jak fungují, takže si našla brigádu v autodílně, zjistila taky další důležitou věc: líbily se jí i holky. Vzpomínáte na tu část o konzervativní rodině? Čas si jej připomenout. Když to prasklo, Jia Li „ztratila tvář“. Vyhodila polonahou amantku z jejich bytu a zasloužila se o jizvu na krku své dcery, když jí ostříhala vlasy, než ji vyhodila na ulici. A bylo to. Jako lusknutím prstů Fang-Fang přišla ve svých šestnácti letech o domov a jedinou rodinu, kterou měla. Ale… měla přeci svoji přítelkyni, ne? Ne. Přestala se k ní znát, nezvedala telefon, neodpovídala na zprávy, když se potkaly na ulici, dělala, že ji nezná. Její poslední naděje, že by měla kde přečkat chladné noci, alespoň na pár dní, se vytratila. Nemohla se ukázat ani ve škole – její matka ji promptně odhlásila a sdělila zdejším učitelům nejspíše něco hodně špatného, protože ani ti jí nechtěli pomoct.
A tak začala další etapa jejího života: život na ulici. Není za sebe pyšná za mnoho věcí, kterých se dopustila, aby přežila, ale na to, kolik jí bylo, si troufla říct, že to zvládla celkem obstojně. Až na jeden jistý… přešlap. Musela krást a hrabat se zbytky za stánky s rychlým občerstvením, přespávala na krabicích v postranních uličkách, rvala se s dalšími bezdomovci o poslední drobty nebo o místo na spaní. Zdrsněla. A postupně přišla i o víru v lepší život. Opravdu myslela, že se z toho nevyhrabe. Ve své beznaději, v těch několika měsících na ulici, s rostoucí nenávistí k sobě samé, jak jen mohla udělat takovou blbost, jako zamilovat se do holky, zapomněla nejen na své nedávno objevené principy, ale také na poslední lidi, u kterých ještě nevyhledala pomoc. Pokusila se svou matku odprosit, aby ji vzala zpět, setkala se však jen s dveřmi zabouchnutými přímo před nosem, jako by ji Jia Li ani neviděla. Zapomněla na jednoho velice laskavého muže, který ji učil o tom, jak se prohrabovat auty a skládat je dohromady.
Fang-Fang by ráda řekla, že ji zachránil těsně předtím, než udělala nějakou hroznou blbost. Jenže to nestihl. Volal na ni, křičel, ať se hlavně nepouští toho zábradlí, běžel za ní tak rychle, jak to jen dokázal… Ale jako by byla ve velké dálce, nebo už možná ve velké hloubce, neslyšela ho – a až když se pustila a udělala ten krok vstříc nelítostné hloubce vody v přístavu, uvědomila si, že vlastně možná nechtěla zemřít. Jen… nechtěla dál žít takhle. Už ale bylo pozdě. Nikdy se nenaučila plavat. Nebo nebylo? Ne, jasně že ne. Procitla v nemocnici, živá, i když naprosto pochroumaná na těle, a hlavně na duši. A u jejího lůžka nebyl nikdo jiný než Qi Ming Yue, její někdejší zaměstnavatel – a nynější zachránce. A nebyl to jen tento čin, kvůli kterému je Fang-Fang přesvědčena, že mu je dlužna životem, ale mnoho dalších: Ming Yue se totiž dívky ujal, ubytoval ji ve svém bytu nad jeho skromnou dílnou, dal jí nový domov, práci a, no ano, otce. Neměla příležitost si jméno oficiálně změnit, ale jakmile se dostala do Alatyru, začala používat jeho příjmení – za těch pár měsíců byl víc její rodinou, než žena, co ji porodila. A on to vnímal stejně.
S Ming Yuem jako jejím neoficiálním opatrovníkem se toho hodně změnilo: Fang-Fang se vrátila zdravá barva do tváří a postupně se na ni opět přikradla radost ze života. Žila s ním jen krátce, ale stačilo to, aby nalezla skutečnou sebe – a odmítla se za to omlouvat. Ming Yue to po ní stejně nikdy nechtěl. Její drsné rysy, vypilované životem na ulici, se zjemnily, i když se nikdy úplně nevytratily. Její hrubá stránka, sic stále ukrytá uvnitř ní a připravená tasit v případech nouze, ustoupila laskavosti a jemnosti podle vedení jistého automechanika, od něhož převzala mnoho moudrostí, nejen co se týkalo spravování aut. Pokud by měla Fang-Fang Ming Yueho popsat jedním slovem, pak by to bylo „anděl“. Mimo Fang-Fang se totiž staral ještě o jednu osůbku – a setkání s ní se mělo stát Fang-Fang osudným.
Jednalo se o Zhou Yu, křehkou, scvrklou stařenku, která rozhodně vypadala, že na tomto světě strávila mnohem více let, než by měla. Asi tolik k té „asijské nesmrtelnosti“. Fang-Fang jí chodila často pomáhat společně s Ming Yuem, někdy i bez něj. Uklízet byt, uvařit, postarat se o starou, již téměř nemohoucí paní, která v poklidu čekala na den, kdy ji poslední zbytečky její životní síly opustí. Starat se o někoho, když měla pocit, že se nedokáže starat sama o sebe, dost pomáhalo… jenže Zhou Yu brzy zemřela, a tak Fang-Fang nezbývalo nic jiného než chodit se starat o její hrob.
A tím začala další etapa jejího života. Jednoho večera, když se Fang-Fang vracela ze hřbitova, se totiž stalo něco nanejvýš podivného: Zhou Yu byla zpět… až na to, že už v ní nebylo ani stopy po té miloučké stařence, o kterou se kdysi starala. Stala se z ní striga, kterou dívka přemohla jen pouhou náhodou, když se poprvé projevila její Ferrokinesis, a kterou hlavně dodělal Ming Yue, když ji srazil autem. Právě na jeho naléhání se dívka vydala do tábora polobohů, což v ní vzbudilo jisté podezření, že o tomhle světě věděl její opatrovník mnohem víc, než dával najevo.
Ale budiž. Dorazila, po cestě se seznámila s Lunou a společně našli Mrazíka ukrývajícího roztrhané tělo. Skvělý začátek! A bohové vědí, že přišly ještě horší věci, ale Fang-Fang si nemohla pomoct, k tomuto místu nakonec jaksi přilnula. Asi tolik jako k letnímu táboru, s tím rozdílem, že tohle léto má být pětileté. Ale zvykla si: na to prostředí, na lidi, které potkávala, na zdejší vedoucí.
Jenže poté přišel Podzimkový masakr. Nebyla ani zdaleka jediná, kdo ten den o někoho přišel, ztráty se dotkly všech. Ve vší té bolesti, fyzické i psychické, a truchlení, si ale našla někoho, ke komu se mohla přimknout: Mia Flores. Bojovaly bok po boku do vyčerpání, z posledních sil se dotáhly na ošetřovnu, zatímco jejich těla krvácela a slábla. Byl to rozhodně dramatický způsob, jak si s někým navázat pouto, ale vyšly z toho s cool jizvami, které je spojovaly jako snad nic jiného. Připomínka společného boje, jejich spolupráce, všeho.
Od té doby se z nich stala takřka nerozlučná dvojka. Až tedy do jednoho večera, těsně před první výpravou. Obsah jejich hádky je v tuto chvíli již nepodstatný (ale jednalo se o upíry, hlídky, pomoc v případě nebezpečí jak Fang-Fang, tak ostatních táborníků apod.), ale tehdy mezi dívkami způsobil nemalou propast. Takovou, která se v průběhu následujícího půlroku měla krůček za krůčkem zmenšovat v průběhu výpravy za Kupalem.
Výprava byla také… něco. Jejich průvodcem se stal umrlý Vic a společně s Vikingem, Alicií, Aether, Camilem, Nikki a Miou vyrazila k Máchovu jezeru, kde se setkali se vším, jen ne s mocným bohem: sirini, rusalky, vyzrazená tajemství, kupodivu minimum zranění, ale maximum vyčerpání, a jeden půjčovatel šlapadel, který byl v tuhle chvíli víc člověk než bůh, protože mu byly ukraden artefakt, který mu dával jeho moc a nesmrtelnost. A artefakt jeho sestry, která jim v létě pohrozila potopou – to bylo asi to nejhorší zjištění ze všech, že se vypravili do světa úplně zbytečně. Zbývaly ovšem otázky: kdo je ukradl a kde jsou teď? Mohly padnout do rukou Strigojům? A tak se jejich výprava protáhla o výlet do Lovaně za jistým panem docentem Hussarem, slavofilem a slavistou, vášnivým sběratelem slovanského dědictví…
