Jesse Sem Meijer
Základní informace:
Božský rodič
Striboh
Datum narození
2. Jaro 2003
Třída
Umělec
Postavení
Táborník
Vzhled:
Jesse je nenápadný tichý mladík obdařený naprosto průměrnou výškou - nevýrazných 168 centimetrů. Není tedy ani malý, ani žádný čahoun. Ani jinak prostorově příliš nevyniká, je hubený a nějaké svalstvo navíc
by se na něm možná i najít dalo, ale muselo by se opravdu hledat pořádně. Což je problematické, protože Jesse si jen tak nikoho k tělu nepouští. Takže to budeme brát tak, že je prostě a jednoduše hubený.
Jako správný Holanďan má velice světlou kůži plnou porůznu rozesetých světlehnědých pih, sem tam nějaké tmavší znaménko. Stejně jako pleť má i velice světlé zelené oči s plavými řasami. Obličej, díky kterému
mu většina lidí hádá podstatně menší věk, mu lemují slámově blonďaté poměrně husté vlasy, které
se na koncích začínají tvrdohlavě kroutit. Padají mu kolem čelistí až k bradě, možná už i o kapínek níž.
Je to totiž už hodně dlouho, co se byl naposledy nechat ostříhat.
Většinu času je ponechává volně, jsou příliš nepoddajné, a tak jim dopřává svobodu, aby si užívaly vlastního života. Podle toho to taky vypadá.
Co se oblečení týče, nejraději ze všeho má svetry, roláky, mikiny bez kapes a plátěné kalhoty končící zhruba někde nad kotníky. A také je to, dámy a pánové, naprostý milovník nejrůznějších šál. V zimě má rád takové
ty huňaté a obrovské, do kterých by se v případě nouze zvládl zabalit úplně celý.
Pokud jde o barvy, nemá rád jasné, veselé a výrazné odstíny. Je spíš ten typ na béžovou, tmavě modrou, tmavě zelenou a černou. Ale občas se u něj nějaká hravější barva vyskytne. Třeba jako vzor na svetru, šále nebo ponožkách! Záleží taky jakou má daný den náladu.
Co ovšem není vidět, jsou jeho tetování. Většina z nich je totiž na nohou. Jsou to kupodivu vcelku barevné oldschoolové kousky, které schovává pod kalhotami, a jen tak někdo tudíž jejich existenci neobjeví. Ale jsou tam! A pečlivě stráží onu skutečnost, že přese všechno ostatní Jesse přeci jen není úplný suchar.
Rodina:
Jesse se narodil v Nizozemí jako druhý syn Larse Toma Meijera a jeho ženy Kat, která bohužel porod nepřežila. Vyrůstal tedy pouze s otcem a se svým o čtyři roky starším bratrem Casem Finnem. A s kocoury Van Dyckem a Vermeerem. Neptejte se. Nebo se zeptejte, ale jeho, prosím vás. Já ty kocoury nepojmenovala!
V táboře se setkal se svými polovičními sourozenci: Julianem Delgado, momentálním Kronikářem, Kathleen Doyle (zesnulá), Mathías Hreimsson (zesnulý) a Charlotte Morrin. Má také dva bratry mezi Simeony: Ciccia a Tina Dragonetti.
Minulost:
Jesse byl většinu života bezproblémové dítě, pravda, trochu svéhlavé, a dost často zamračené, ale bezproblémové. A to i přes to, že vyrůstal kompletně bez matky, jenom pod pečujícíma rukama svého bratra
a nevlastního otce.
Nikdy nezlobil. Nikdy nekřičel. Nikdy ani pořádně neplakal. Ale už od chvíle, kdy se jeho končetiny naučily řádné koordinaci s mozkem, začal objevovat hudbu. A cokoliv, co ji vydávalo. Zamiloval si to. Měl snad všechno, co se v tomhle ohledu dalo dětem pořídit. Xylofón, dětské kytary, flétničky… Bavilo ho to, hrát
si s tím, jistě. Ale všechno se změnilo, když u staré tety doma objevil klavír. Jeho teta, které všichni říkali Pippa, byla hudebně velice nadaná, což, jak se ukázalo, zdědil po ní. Jeho teta hudbou žila, skládala ji, hrála
v orchestrech, při nejrůznějších příležitostech, státních i mezinárodních.
A měla doma ten nejkrásnější klavír na světě. Byl bílý se zlatými ozdobami, opatrovaný jako oko v hlavě.
A právě k němu si sedala, se svým prasynovcem na klíně, a nechávala ho, aby si otlapkával klávesy, aby je různě mačkal, a sledovala ho při tom.
A byla to ona, kdo objevil jeho skutečné nadání. A kdo ho v něm probouzel a rozvíjel už od těch brzkých dětských let. Jesse to miloval. Trávil u ní každý víkend a občas i několik odpolední v týdnu. A ona ho učila hrát. Na ten krásný klavír, na který se naučil snad mrknutím oka. A aby nezakrněl, přihodila mu housle. To mu bylo pět. Když mu bylo osm, povolila mu přibrat „do party” i violoncello.
Zlom v jeho životě přišel, když mu dvanáct let.
Dva týdny po jeho dvanáctých narozeninách jeho milovaná prateta zemřela. A Jessemu se rozpadlo všechno… Jediné, co mu po ní zůstalo, byl ten nádherný bílý klavír, který se přestěhoval k nim domů, do třípatrového úzkého domu v Haagu.
Ale přišel o její lásku, péči, a její odhodlání. Bez ní si přišel ztracený. Jeho otec mu najal všechny nejlepší učitele, které se mu jen podařilo získat, ale… Žádný z nich nebyl tetička Pippa.
Najednou neměl žádný směr, ke kterému by tíhl, a kterým by se chtěl ubírat. S postupem let se to jen horšilo. Hrál dál, samozřejmě, bez hudby by nepřežil, snad jen jeden jediný den. Ale jeho otci přišlo, že se nikam neposouval. On i jeho učitelé na něj tlačili. Aby začal skládat. Jako skládala jeho teta. Aby se o to pokoušel, aby se rozvíjel. Aby se připravoval na to, že brzy bude skládat talentové zkoušky na ty nejprestižnější konzervatoře na světě.
Ale Jesse o to nestál. O nic z toho. O slávu své tety.
O konzervatoře. A hlavně nestál o ten příšerný tlak, který na něj nakládali, a kterým ho dusili. Měl pocit,
že mu nikdo nerozumí. Že v něm zabíjejí to, proč vůbec hraje.
A Jesse začal rebelovat. Proti otci. Pod milující taktovkou staršího bratra, který ho zasvěcoval do všech tajů divokého světa „přehlíženého” sourozence. Jesse se s nim naučil kouřit hřebíčkové cigarety. Vykrádat
se nepozorovaně v noci ven a nad ránem se vracet. Ukázal mu některá místa a některé kluby.
A tam Jesse objevoval úplně jiný svět. Neměl ty kluby rád. Byly hlučné, hudba byla příšerná, a bylo tam příliš mnoho lidí. Ale taky tam byli kluci. A právě tenhle svět Jesse objevoval. Že byl na kluky věděl už nějakou dobu, ačkoliv to s nikým kromě svého bratra nerozebíral. Ale teď měl konečně možnosti si to potvrdit.
A v tomhle světě potkal Toma. Tom byl tatér z Amsterdamu, nadaný kreslíř, tou dobou mu bylo 23 let a zrovna odešel ze školy. Byl to rebel. A byl všechno, co Jesseho otec nesnášel, čeho se bál, a čeho se děsil. Byl ideální. Naprosto ideální. A Jesse neváhal. A Tom? Tom do toho skočil po hlavě. Udělal by pro něj cokoliv.
Jesse ho naprosto uchvátil, on a jeho hudební talent, jeho magická schopnost zahrát snad na všechno, co mu prošlo pod rukama. Chodil se dívat, když Jesse hrál. V divadlech. Na baletu. V koncertních síních uměleckých škol, které navštěvoval kvůli otci. Díval se, když hrál po barech, které vymetali. A byl to Tom, kdo Jessemu potetoval nohy. Protože Jesse chtěl. Řekl mu, že to chce, protože chtěl naštvat otce ještě víc. A Tom šel a udělal to. Jako všechno, co ten zázračný blonďák chtěl. Odměnou mu za to bylo výhradní vlastnictví tohohle zvláštního zamračeného virtuóze. A Jesse? To byla cena, kterou byl ochotný zaplatit za to, aby dokázal otci,
že má svou vlastní hlavu. Že si bude dělat co chce a kdy chce.
A jako každé rozdivočelé trucovité mládí, které má pocit, že je nedotknutelné, i Jesse se mýlil.
Ach, jak moc se mýlil…
Mazlíček:
Kocour Pan Vermeer.
